PRAHA: Vzpoura novinářů České televize proti novému řediteli této veřejnoprávní instituce značí vrchol desetiletého zápasu mezi dvěma pojetími demokracie. První představuje bývalý premiér Václav Klaus, druhé prezident České republiky Václav Havel.

Klaus vnímá politické strany jako páteř jakéhokoli demokratického systému a v politice vidí jen malý prostor pro občanskou společnost. Zastánce občanské společnosti považuje za „elitáře“, kteří odmítají zkoušku u volební urny a kteří se pokoušejí politiku ovlivňovat neformálními mechanismy.

Prezident Havel tvrdí, že demokracie, jež je založená výhradně na politických stranách a základních demokratických principech, je deformovaná. Podle něj musí politické strany bez ohledu na jejich potřebnost kontrolovat silná občanská společnost. Je-li občanská společnost slabá, budou se politické strany snažit ovládnout instituce, jež mají zůstat nezávislé. V posledních deseti letech Havel opakovaně žádal občany České republiky, aby byli činorodější a aby politikům nedovolili řídit svůj život.

Klausova vize demokracie dominovala větší části uplynulého desetiletí. Byla srozumitelná a odpovídala modelům chování, kterým většina Čechů přivykla během komunistické éry, kdy byla veřejná a soukromá sféra života přísně oddělena. Pravda, pád komunismu zapříčinilo silné občanské hnutí zvané Občanské fórum, ale po dosažení svého cíle se toto hnutí rozpadlo. S jeho zmizením ze scény lidé opět zpasivněli.

Klaus a jeho následovníci vytvořili prostor pro vznik dobře fungujících, standardních politických stran. Poněvadž zde ale neexistovala silná občanská společnost, začaly tyto strany monopolizovat veřejný prostor a vytlačovat občanské aktivisty do ústraní. Havel byl prvním z významných občanů této země, který tento trend kritizoval. Varoval před přehnanou oddaností k politickým stranám a hlásal, že pokud strany nebudou čerpat inspiraci z pulzující občanské společnosti, stanou se vnitřně slabými a navenek autoritářskými.

Havlova vize demokracie vypadá naneštěstí ve srovnání s Klausovým pojetím o mnoho složitější. Havlovy dřívější výzvy po větší angažovanosti občanů a jeho moralizující názory k uším průměrného Čecha nedolehly a politické oponenty, kteří jej obviňovali z propagace nepolitické politiky, zcela odcizily. Povzbuzovány pasivitou občanů se politickým stranám podařilo nejen ovládnout všechny stránky veřejného života, ale také zapojit se to pochybných praktik, které ještě více prohlubovaly cynismus a pasivitu veřejnosti.

Ke konci roku 1997 padla pod váhou finančních skandálů druhá Klausova vláda. Místo aby si z tohoto fiaska vzal ponaučení, přešel Klaus do ofenzívy a označil se za oběť spiknutí zosnovaného Havlem. Ve volbách v červnu roku 1998 však jeho Občanská demokratická strana prohrála se sociálními demokraty, které Klaus před volbami hanlivě označil za hrozbu demokracii.

Nedlouho poté ovšem občanští a sociální demokraté podepsali takzvanou „opoziční smlouvu“, díky níž Klausova strana získala významné posty a jiné výhody výměnou za to, že premiéru Zemanovi umožnila sestavit menšinovou vládu. Klaus, Zeman a jejich strany se dále dohodly, že se změnou Ústavy ČR společně zasadí o omezení prezidentských pravomocí a nezávislosti centrální banky a také o změnu volebního zákona ve svůj prospěch.

Čtyři menší strany, které se sdružily do tzv. Čtyřkoalice, zaprotestovaly. ODS a ČSSD protesty proti těmto politickým úmluvám kritizovaly jako pokusy podkopat jejich snahu o zajištění politické stability. Navzdory tomu, že opoziční smlouva oživila popularitu nereformovaných českých komunistů, odhodlanost občanských i sociálních demokratů dále pokračovat v rozdělování mocenské kořisti to nijak neoslabilo.

Na podzim roku 2000, během regionálních a senátních voleb, dali voliči oběma stranám co proto. Sociální demokraté ztratili většinu v Senátu. Vzhledem k tomu, že horní sněmovna Parlamentu ČR má právo absolutního veta ústavních pozměňovacích návrhů, byla šance upravit Ústavu ČR zmařena. Ztráta kontroly Senátu rovněž znamenala oslabení Klausových nadějí na výměnu prezidenta.

Porážka Klausovi a Zemanovi vnukla myšlenku pokusit se získat kontrolu alespoň nad Českou televizí, a to dosazením svých politickým sympatizantů do její rady. Těsně před Vánoci byl odvolán dosavadní generální ředitel České televize, který odolával politickým tlakům, a do jeho křesla byl jmenován Jiří Hodač, muž s úzkými vazbami na ODS. Televizní novináři se vzbouřili a obsadili redakci zpravodajství. Protesty umělců, intelektuálů a opozičních politiků, které následovaly, se staly nejmohutnější politickou revoltou od roku 1989.

Jakmile si sociální demokraté uvědomili, že prohrávají, připojili se 5. ledna 2001 během parlamentní rozpravy na stranu Klausových odpůrců, kteří žádali Hodačovu rezignaci. Parlament zároveň začal pracovat na novém zákoně o televizním a rozhlasovém vysílání, který má mimo jiné zabránit politizování televizní rady.

Politické přeuspořádání ale není to nejhlavnější, co plyne z této vřavy. Mnohem důležitější je probuzení občanské společnosti, která se poprvé od roku 1989 postavila politickým stranám, aby si vzala zpět veřejný prostor, který jim sama před deseti lety postoupila. Stejně významné je, že poprvé od roku 1989 našla občanská společnost hlas nezávislý na prezidentu Havlovi.

Aniž si toho mnozí povšimli, přesunula se česká společnost za Havla i Klause. Odmítá Klausovu okleštěnou demokracii, a přestože (do jisté míry) podporuje Havlovu vizi, Havel už přestal být motorem fungující občanské společnosti.