Tuesday, September 23, 2014
0

Nová dynastie Tchang?

Osmého srpna 2008 svět s úžasem přihlížel ohromující podívané během slavnostního zahájení olympijských her v Pekingu. Viděli jsme elektronické rozvíjení čínských svitků plných slavných historických symbolů a nechávali se hypnotizovat tanečníky vytvářejícími „harmonii“ vlastními těly, které používali jako štětce namočené v inkoustu. 2008 studentů bojových umění s mechanickou přesností provádělo tisíce let staré pohyby, zatímco létající nebešťané a cválající nosič olympijského ohně navodili pocit nebeského příbytku na Zemi.

Existovala ještě jedna doba, kdy Čína oslňovala u svého prahu svět: doba dynastie Tchang (618-907), jež bývá často pokládána za zlatý věk Číny a kdy byla tato země skutečně „říší středu“ umístěnou v centru všehomíra. Její hlavní město Čchang-an (novodobý Si-an) bylo metropolí světové úrovně – sjížděli se sem návštěvníci z celého světa a nechávali se oslňovat jeho bohatstvím, krásou a mocí. Jeho císařové používali stříbro z Persie, sklo z Evropy, drahokamy ze střední Asie a zlaté náčiní z Indie. Otevřená, sebevědomá a kosmopolitní Čína se nenuceně stýkala s okolním světem, přejímala nové myšlenky a šířila do okolí vlastní důmyslné výtvory. Není divu, že čínští učenci někdy hovoří o dnešní éře Číny jako o nové dynastii Tchang.

Když bylo Číně v roce 2001 přiděleno pořadatelství olympijských her, oficiální tisková agentura Nová Čína to označila za „milník v sílícím mezinárodním postavení Číny a historickou událost ve velké renesanci čínského národa“. Sedm let čínští představitelé a umělci neúnavně pracovali na tom, aby z tohoto snu o „renesanci“ učinili blyštivou realitu, a výsledek předčil veškerá očekávání. Jak bychom však měli chápat širší důsledky zahajovacího ceremoniálu, a to jak pro Čínu, tak i pro vnější svět?

Nejprve dobrá zpráva. V souladu se současným úsilím Číny prezentovat svou „jemnou stránku“ navodil zahajovací ceremoniál představu historické, ale dynamické kultury v plném rozkvětu. Kromě přítomnosti několika vojáků Lidově osvobozenecké armády byste se museli velmi snažit, abyste našli jakékoliv viditelné důkazy o vládnoucím komunistickém režimu nebo jeho zakladateli Mao Ce-tungovi.

Neméně významné bylo vykreslení Číny jako rodícího se vůdce nového mezinárodního kulturního uspořádání. Stadion „Ptačí hnízdo“ je výtvorem nadnárodního týmu architektů Herzog & de Meuron, v němž se objevují návrhy vizuálního umělce Aj Wej-weje. Mnoho umělců, kteří se podíleli na tvorbě podívané, například specialista na ohňostroje Cchaj Kuo-čchiang, taneční hvězda Šen Wej a skladatel Tchan Tun, si získalo slávu především na Západě. Dokonce i Čang I-mou, hlavní impresário této události, se proslavil na Západě svými ranými filmy zachycujícími těžký život mladé moderní Číny.

Čínští představitelé se očividně rozhodli, že tito v diaspoře žijící miláčkové mezinárodní umělecké scény by nyní měli být pokládáni za vlastní děti Číny. Schopnost těchto umělců přemosťovat tradice Východu a Západu a vytvářet nový prostor pro kreativitu, který dokáže přesahovat kulturní specifika minulosti ve prospěch nové smíšené budoucnosti, lze přímo spojit s globálními aspiracemi samotné Číny. Podobně jako umělci a jejich umění by se i celá země mohla povznést nad rozpolcenost mezi starým a novým, minulostí a přítomností i tradičním a moderním a začít kolem sebe šířit obraz odpovídající naší globalizující se době.

Není žádným překvapením, že se čínské vedení usilovně snažilo vyhnout jakékoliv narážce na poslední dvě staletí poznamenaná bojem a ponížením, případně na svou problematickou politickou agendu a ožehavé obchodní spory. Současně by se dalo říci, že cílem podívané při zahajovacím ceremoniálu bylo překonat historické pokoření Číny Západem a ohlásit novou kapitolu. „Spící drak“, jak Čínu počátkem devatenáctého století označil Napoleon, se již zcela probudil a je připraven vyrazit do nového světa. A stejně jako za dynastie Tchang stály i nyní v centru dění umění a kultura, které odrážely hospodářskou zdatnost a politickou moc země.

Extravagantní podívaná však po sobě zanechala i přetrvávající pochybnosti. Proč takové úsilí dokázat světu, že toto musí být nejlepší olympiáda v historii? (Čínské úřady dokonce naléhaly na Mezinárodní olympijský výbor, aby právě tuto věc při zakončení her prohlásil.) Podle některých lidí naznačuje tato snaha určitou nejistotu.

Za zmínku rovněž stojí, že zatímco Mao byl na slavnostním zahájení nápadně nepřítomen, jeho komunistický odkaz byl v jemných formách patrný. Neúprosný důraz na „harmonickou“ přítomnost velkých skupin účinkujících nenechal žádný prostor pro individuální hlasy (dokonce ani mladá zpěvačka Lin Miao-kche, jak už dnes víme, nezpívala vlastním hlasem). Paradoxem je, že zatímco mladší Číňané (produkty čínské politiky jednoho dítěte) jsou posedlí osobními stylistickými výpověďmi, drama zahajovacího ceremoniálu se skládalo z kolektivního vyjádření ve službách státu.

Čínští intelektuálové si byli tohoto napětí mezi individuální tvořivostí a kolektivní vůlí odjakživa vědomi. Jak nová Čína vyváží tyto dvě protichůdné potřeby?

Když se zamýšlíme nad potenciálním nástupem nové dynastie Tchang v Číně, měli bychom mít na paměti poselství starého básníka z dynastie Tchang Paj Ťü-i (772-846):

Zaslán jako dar z Annamu,

červený kakadu.

Barvou podoben květu broskvoně,

hovoří řečí lidí.

Leč provedli mu, co se dělá vždy

znalým a výmluvným.

Vzali klec s mřížemi pevnými

a uvnitř ho umlčeli.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured