PRINCETON – Představte si dvoustátní řešení v Izraeli a Palestině, při němž by Palestinci měli právo na návrat, Izraelci by se mohli usazovat, kdekoli by si na Západním břehu mohli koupit půdu, a Jeruzalém by nemusel být rozdělený. Nejde o fantaskní vidinu, ale o tvůrčí a veskrze rozumné přeformulování státnosti v jedenadvacátém století. Právě zakončená návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli nabízí příležitost probádat ryze nové myšlení.
Od doby, kdy se Billu Clintonovi v roce 2000 téměř podařilo zprostředkovat mírové urovnání, opakují zastánci izraelsko-palestinského mírového procesu mantru, že řešení sice existuje, ale neexistují izraelští a palestinští lídři ochotní se k němu dopracovat. Řešením je míněna variace na dohodu, již prosazoval Clinton: dva svrchované státy založené na hranicích z roku 1967, upravených dojednanými výměnami území, které by reflektovaly stávající strukturu osídlení. Dohoda by zahrnovala pozemní koridor spojující Gazu a Západní břeh, rozdělený Jeruzalém s garantovanou přístupností všech náboženských míst, palestinské zřeknutí se práva na návrat, ochotu Izraele odstranit osady z území mimo dohodnuté hranice a uznání obou států napříč Středním východem.
Připusťme ale, že příčina toho, že nikdo z Palestinců ani Izraelců není ochoten takovou dohodu uzavřít, spočívá v tom, že samotné toto řešení je na obou stranách na domácí scéně neobhajitelné. Připusťme, že dokud bude určitá variace této dohody jedinou možností, plíživá územní expanze izraelského státu a demografická expanze izraelských Arabů budou nadále rozleptávat její základy. Navzdory všem úpěnlivým upozorněním, že cesta k dvoustátnímu řešení se rychle uzavírá (nebo už se uzavřela), je podstatou problému právě samotné toto řešení.
PRINCETON – Představte si dvoustátní řešení v Izraeli a Palestině, při němž by Palestinci měli právo na návrat, Izraelci by se mohli usazovat, kdekoli by si na Západním břehu mohli koupit půdu, a Jeruzalém by nemusel být rozdělený. Nejde o fantaskní vidinu, ale o tvůrčí a veskrze rozumné přeformulování státnosti v jedenadvacátém století. Právě zakončená návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli nabízí příležitost probádat ryze nové myšlení.
Od doby, kdy se Billu Clintonovi v roce 2000 téměř podařilo zprostředkovat mírové urovnání, opakují zastánci izraelsko-palestinského mírového procesu mantru, že řešení sice existuje, ale neexistují izraelští a palestinští lídři ochotní se k němu dopracovat. Řešením je míněna variace na dohodu, již prosazoval Clinton: dva svrchované státy založené na hranicích z roku 1967, upravených dojednanými výměnami území, které by reflektovaly stávající strukturu osídlení. Dohoda by zahrnovala pozemní koridor spojující Gazu a Západní břeh, rozdělený Jeruzalém s garantovanou přístupností všech náboženských míst, palestinské zřeknutí se práva na návrat, ochotu Izraele odstranit osady z území mimo dohodnuté hranice a uznání obou států napříč Středním východem.
Připusťme ale, že příčina toho, že nikdo z Palestinců ani Izraelců není ochoten takovou dohodu uzavřít, spočívá v tom, že samotné toto řešení je na obou stranách na domácí scéně neobhajitelné. Připusťme, že dokud bude určitá variace této dohody jedinou možností, plíživá územní expanze izraelského státu a demografická expanze izraelských Arabů budou nadále rozleptávat její základy. Navzdory všem úpěnlivým upozorněním, že cesta k dvoustátnímu řešení se rychle uzavírá (nebo už se uzavřela), je podstatou problému právě samotné toto řešení.