LONDÝN – Nedávné vatikánské setkání „strážce svatých míst“ krále Abdalláha ze Saúdské Arábie a papeže Benedikta XVI. bylo významnou událostí, obzvlášť proto, že přichází v době, kdy radikální muslimové pranýřují úlohu „křižáků“ v politice Středního východu. Bylo také prozatím nezřetelnější známkou vznikající „svaté aliance“ mezi světovými konzervativními lídry. Vždyť klíčovým publikem tohoto setkání mezi muslimským králem a hlavou římskokatolické církve nebyli jejich stoupenci, nýbrž další konzervativní vůdce, prezident George W. Bush.

Původní Svatá aliance byla dílem rakouského knížete Metternicha po napoleonských válkách. Šlo o pokus zachovat mír (a bezpečnost relativně slabé rakouské říše) prostřednictvím koalice vítězů prosazujících společné hodnoty.

Metternichova Svatá aliance byla nejpodstatnější originální politickou myšlenkou, která vzešla z Napoleonovy porážky. Za jejím vznešeným názvem ležela inovace obrovského diplomatického významu: zavedení prvku promyšlené morální zdrženlivosti do mezinárodních vztahů. Vlastní zájmy, jež členové aliance – Rakousko, Prusko a Rusko – měli na přežití svých domácích institucí, vedly každého z nich ke snaze vyhýbat se střetům, do nichž by se dříve s naprostou samozřejmostí pouštěli.

Metternichův systém fungoval po většinu devatenáctého století, protože chránil ryzí rovnováhu moci mezi zeměmi, jež sdílely společné hodnoty. Jaké „společné hodnoty“ ale pojí krále, papeže a amerického prezidenta?

Fakt, že k takovému setkání došlo, je známkou, že jak papež, tak král byli přesvědčeni, že existuje něco, čeho lze dosáhnout. Vskutku, Abdalláh, jenž se považuje za prvořadého vůdce muslimského světa, je prvním saúdským králem, který inicioval setkání s hlavou křesťanské církve.

Oba muži se setkali, zdánlivě jako sobě rovní, ne proto, aby vyjádřili společné hodnoty konzervatismu, nýbrž aby potvrdili a podpořili svou pravomoc prosazovat tradiční hodnoty. Shodli se, že reformy musejí být povlovné, obezřetné a že nikdy nesmějí podrývat zavedené instituce, zejména náboženství a patriarchální rodinu.

Abdalláh o schůzku usiloval, poněvadž věří, že svět po roce 2001 rozštěpil bratrství konzervativců. Až do té doby on i Bush sdíleli společný náhled na svět, zdůrazňující význam náboženství, tradiční rodiny (jak ji obě země chápou), společenské kázně a úlohy státu v podpoře těchto institucí.

Bush se však po teroristických útocích z roku 2001 obrátil ke konzervatismu zády. Pokusil se radikálně přebudovat Střední východ, a to nejen svržením tálibánského režimu v Afghánistánu a režimu Saddáma Husajna v Iráku, ale také hlasitým voláním po demokratizaci.

Americký radikalismus ovšem vedl ke zvýšení napětí mezi náboženskými obcemi na Středním východě, ke vzestupu radikálního Íránu a jeho snaze o získání regionální hegemonie. Od roku 2001 se křesťanské menšiny v regionu, dokonce i libanonská komunita maronitských křesťanů, staly terčem útoků. V Iráku se zase sunnitští muslimové cítí být obklíčeni v zemi většinovými a nyní vládnoucími šíity.

Právě tady se prosazuje koncepce morální zdrženlivosti Svaté aliance. Abdalláh snad dříve než většina ostatních pochopil, že je zapotřebí jistého kodexu zdrženlivosti, nemá-li se celý region propadnout do války všech proti všem.

Abdalláh si navíc uvědomuje, že jeho vratký režim dokáže přestát radikální vichry, jež v současnosti vanou, jedině dokáže-li vytvořit takovou alianci usilující o stabilitu, jakou vybudoval Metternich. Král, tak jako Metternich a rakouští císaři, pochopil de Tocquevillův výrok, že nejnebezpečnějším okamžikem pro každý režim je chvíle, kdy se začíná reformovat. Vzhledem k tomu, že král svou zemi začal nesmírně obezřetně politicky otevírat, ví, že v regionu potřebuje mír a ztišení islámského svatého běsnění.

Problém je v tom, že Abdalláh se nemůže spolehnout na své domácí konzervativní spojence, že mu dají čas, jenž království potřebuje. Wahhábovský náboženský establishment, skrytí spoluvládci saúdského státu, by snadno mohl Abdalláhovy snahy o regionální náboženské usmíření zablokovat. Příslušníci náboženské policie zůstávají neoblomní v tom, že křesťanští návštěvníci země musí nadále žít v souladu s přísnými wahhábovskými pravidly chování. Zatímco wahhábovce by ještě bylo možné znovu uplatit ropnými penězi, soudci této sekty, již touží po moci, čekají dychtivě na další popravu setnutím, kamenování či bičování na rijádském náměstí.

Sjednocování sil konzervatismu současného statu quo, byť jsou někteří ze zúčastněných konzervativců křesťané, je jedinou životaschopnou diplomatickou strategií, jež se Saúdské Arábii nabízí. Konzervativní vůdci totiž obvykle padnou, nedokáží-li pochopit svou vlastní zranitelnost, zejména když se revoluční výzva halí do konzervativního hávu. Nakonec nemnoho politických systémů se umí bránit proti těm, kdo tak jako saúdskoarabští islámští radikálové tvrdí, že dokáží zachovat systém a jeho náboženské hodnoty efektivněji než současní vládci.

Jistou stabilitu na Středním východě, Abdalláh je přesvědčen, dokáže obnovit jedině aliance konzervativních lídrů a mocností (včetně ústupu Ameriky z pozic diplomatického radikalismu).