Čínské novináře povzbudil pozoruhodný incident. Vláda letos pozastavila vydávání týdeníku Ping-tien , čímž vyvolala nebývale otevřený vzdor, kterému se po celém světě dostalo rozsáhlé mediální pozornosti. Ještě překvapivější je, že vláda pod tlakem veřejného mínění povolila Ping-tien pokračovat v publikační činnosti. Šéfredaktor a jeho zástupce byli sice propuštěni, ale otevřené zpochybnění legitimity pravomoci vlády regulovat žurnalistiku bude mít nesporně hluboké dopady.

Zahraniční pozorovatelé si obvykle incident Ping-tien spojují s dalšími nedávnými zásahy proti čínským masmédiím a soudí, že čínská novinářská svoboda je za současné autokratické regulace beznadějná. Nelze popřít, že ve vládním systému regulace žurnalistiky nedošlo od doby, kdy Čína před 30 lety přijala politiku „otevřeních dveří“, k žádné podstatné změně. Právě naopak, stal se ještě přísnějším a skrytějším.

Přesto však věřím, že k jemným proměnám dochází. Předpoklad účinné kontroly médií tkví v tom, že kontrolovaní akceptují kontrolorovu ideologii. Po roce 1949 si Komunistická strana pěstovala houf „teoretických expertů“ a dalších ideologických služebníků, aby sepisovali zdlouhavé články propagující „marxismus a myšlení Mao Ce-tunga“. V současnosti je však nesnadné takové autory najít a čtenáři jejich dílo přijímají s posměchem a sarkasmem.

Ideologický dohled Ústředního oddělení propagandy lze udržovat pouze prostřednictvím interních oznámení a telefonátů, jimiž se všeobecně pohrdá. Co je důležitější, i samotní vykonavatelé regulace přestali věřit v zastaralé a zkostnatělé doktríny. Nedávno jsem se setkal s úředníkem pracujícím pro provinční oddělení propagandy a jeho odvážné a přímé komentáře k současnému dění na mě udělaly dojem. V soukromé konverzaci by ho člověk mohl považovat za liberála – takový je nový naturel mladých a vzdělaných úředníků propagandy s čím dál vyšší hranicí politické citlivosti.

Tvůrci zpravodajství opustili přesvědčení, že poskytování zpráv je propaganda, už před drahnou dobou. Já jsem svou kariéru zahájil v Deníku čínské mládeže v roce 1979 a zažil jsem celý proces otevírání a reformace Číny. Naše generace čínských novinářů se od tradičních komunistických idejí o žurnalistice odvrátila nejpozději v polovině 80. let 20. století prostřednictvím rozsáhlého čtení západního tisku. Mladší novináři tak byli západním žurnalistickým myšlenkám vystaveni od samého začátku.

Ba západní práce se dnes studentům žurnalistiky na čínských univerzitách předkládají při výuce jako „vzory pro psaní“. To je podstatná změna a jde o zásadní důvod rostoucího počtu nefalšovaných zpráv a komentářů v dnešních čínských médiích.

Pro dovedení čínských médií k přijetí změny byl významný i tržní tlak. Navzdory zahraničním představám žije z vládních financí už jen hrstka čínských médií – například Deník lidu , Deník Kuang-ming a Hospodářský deník . Čínská ústřední televize spoléhá především na příjem z reklamy, přičemž vláda hradí jen symbolický zlomek jejího obřího rozpočtu. Zda se dokáže většina mediálních podniků udržet, závisí tedy výhradně na jejich tržím úspěchu.

Ovšemže, politické informace zůstávají pod rigorózním dohledem, což nahrává „neškodným“ oddechovým, zábavním a sportovním informacím, jejichž pokrytí je v zásadě volné. To krátkodobě vyústilo v přijetí nízkých žurnalistických norem. Mnoho metropolitních listů, které kdysi vzkvétaly díky infozábavě, však v posledních letech zažívá propad nákladu. Dříve či později si čtenáři začnou kupovat noviny, které je skutečně informují a propůjčují hlas jejich názorům.

Ve skutečnosti právě tyto bulvární listy na sebe v reakci na tlak trhu začaly brát zodpovědnost jako veřejní hlídací psi. Při mnoha příležitostech byly v posledních letech první, kdo zveřejnil citlivé novinky. V důsledku toho jsou média hlavního proudu odsouvána na okraj a dříve okrajová média se stávají hlavním proudem.

I beze změny současného systému regulace je tak dnes běžné rozsáhlé zpravodajské pokrytí katastrof, zneužití soudní moci a domáhání se zákonných práv ze strany občanů, společně se zpochybňováním politik z perspektiv veřejnosti. Reportáž Jižního metropolitního deníku například vedla ke zrušení zastaralé vyhlášky o bytové výstavbě, již vydala Státní rada. Neustálé zpravodajství časopisu Cchaj-ťing o SARS dalo čínské veřejnosti možnost seznámit se s pravdou ohledně této epidemie. Týdeník Ping-tien při Deníku čínské mládeže otiskl článek tchajwanské autorky Lung Jing-tchaj o demokratickém vývoji na Tchaj-wanu.

Takový pokrok je pomalý a plný frustrací, neboť odráží povlovnou evoluci systému. Jde nicméně o skutečný pokrok, což naznačuje rostoucí vliv čínských médií a poukazuje na to, že se Čína proměňuje v zemi „svobodného vyjadřování“.

Podle starého čínského rčení „spravedlivá věc požívá hojné podpory, zatímco věc nespravedlivá najde podporu jen mizivou“. „Spravedlivá věc“ spočívá v lidských srdcích. Bez opory v srdcích tvůrců zpravodajství – či, rostoucí měrou, cenzorů – se zdánlivě ohromná stavba žurnalistické regulace dříve či později zhroutí jako Berlínská zeď.