Žijeme v době plné násilí. Někdo je přesvědčen, že jsme svědky nového typu konfliktu: „kulturních válek“, jako jsou ty mezi sunnitskými a šíitskými muslimy či mezi kmenovými skupinami v Africe a Asii anebo mezi islamisty a zápaďany. Hlubší příčiny těchto konfliktů ovšem mohou být tradičnější.

Příslušnost k určité kulturní skupině je pouze záminkou pro bitvy mezi vítězi a poraženými v zápase globalizace. Bezcitní vůdcové mobilizují dezorientované přívržence. Zejména ony poražené, často zosobované mladými muži bez budoucnosti, na niž by se mohli těšit, lze přimět, aby proti údajnému nepříteli vystoupili třeba i sebevražedně.

Nemělo by snad překvapovat, že v takové době se ze stínů opět vykrádá nejstarší z našich ohavných, ba smrtonosných záští, antisemitismus. Jeho návrat na sebe bere klasickou podobu útoků na jedince, jako v případě nedávné vraždy mladého Žida ve Francii, nebo ničení symbolických míst, jako jsou hřbitovy a synagogy. Objevuje se ale také obecnější nepřátelství vůči všemu židovskému.

Člověk by si myslel, že antisemitismu byl konec společně s holocaustem, ale to se nestalo. Jsou tu ti, kdo popírají, že k holocaustu vůbec kdy došlo, případně že k němu došlo způsobem, který je velice dobře zdokumentovaný.

Popírači sahají od druhořadých historiků typu Davida Irvinga až po populární politiky, jako je nedávno zvolený íránský prezident Mahmúd Ahmadínedžád. Důkazy o tom, co nacistické Německo provedlo, jsou natolik přesvědčivé, že s těmi, kdo to popírají, se zřejmě lze vypořádat i bez toho, aby byli vězněni a upíralo se tak na ně víc pozornosti, než si zaslouží.

Zlověstnější pramen antisemitismu je jiný a oprávněně lze hovořit o novém antisemitismu. Týká se Izraele. Jistěže, křestním jménem protizápadní zášti je Amerika. Jejím příjmením je však Izrael, jediná úspěšná moderní země na Středním východě, která je rovněž silně vojensky připravená, je okupační silou a v obraně svých zájmů je nemilosrdná.

Jen stěží lze zveličit podivný sentiment rozšířený na Západě, který bychom mohli nazvat palestinský romantismus. Svůj hlas mu propůjčili intelektuálové jako zesnulý Edward Said, ale jak ve Spojených státech, tak v Evropě má mnoho přívrženců. Palestinský romantismus glorifikuje Palestince coby oběti izraelské nadvlády, poukazuje na zacházení s izraelskými Palestinci přinejlepším jako na jednání s druhořadými občany a vypočítává mnoho případů útlaku na okupovaných územích, včetně dopadů izraelského „bezpečnostního plotu“. Ať přímo či nepřímo, lidé se staví na stranu obětí, přispívají jim zasíláním peněz, za legitimní prohlašují i sebevražedné atentátníky a podpora pro Izrael i jeho obrana jsou jim čím dál vzdálenější.

Samozřejmě, je pravda, že teoreticky se lze stavět proti izraelským politikám, aniž bych byl antisemita. Ostatně i mezi Izraelci je mnoho kritiků izraelských politik. Přesto je čím dál těžší tento rozdíl udržet. Židé mimo Izrael cítí, že zemi, která je konec konců jejich poslední nadějí na bezpečí, musí bránit, ať už právem, či neprávem. Jejich přátelé proto váhají, mají-li se vyslovit nahlas, neboť se obávají, že budou vylíčeni nejen jako nepřátelé Izraele, ale také jako antisemité. Obranný postoj Židů a tíživé mlčení jejich přátel znamená, že fórum veřejné debaty je otevřeno těm, kdo skutečně jsou antisemité, třebaže se omezují na protiizraelské výrazivo.

Antisemitismus je ohavný, ať už se objeví v jakékoli podobě. To platí pro všechny případy skupinové nenávisti, avšak antisemitismus je vzhledem k holocaustu ojedinělý, neboť jde o postoj, který nese spoluvinu za téměř úplné vyhubení celého národa.

Tento nový antisemitismus však nelze úspěšně potírat jen osvětou a argumentací v ostatních koutech světa. Váže se k Izraeli. Patříte-li ke generaci, která Izrael považovala za jeden z největších úspěchů dvacátého století a obdivovala způsob, jímž země poskytovala důstojný domov pronásledovaným a utlačovaným, budete obzvlášť znepokojeni tím, že dnes může být v ohrožení.