Je načase skoncovat s iluzorní představou, že „diktatura zákona“ Vladimira Putina byť jen o píď snížila bezpráví v postkomunistickém Rusku. Vražda Anny Politkovské, jedné z nejstatečnějších a nejlepších novinářek Ruska, ženy, která měla odvahu odhalovat brutální vraždy páchané ruskými vojáky v Čečensku, je konečným důkazem, že prezident Putin s sebou nepřinesl nic jiného než tuctovou diktaturu s obvyklým pohrdáním zákonem.

Toto poznání přichází pro svět a zejména pro Evropu v příhodný čas. Německé ministerstvo zahraničí připravuje politiku rusko-německých vztahů, která zapouzdří lhostejnost vůči Putinově nezákonnosti, protože je to prý v národním zájmu nejsilnějšího člena Evropské unie. Lhostejnost se však mění v ústupnost, podněcuje-li Putina, aby své nezákonné metody prosazoval i na mezinárodní scéně, jak dokládají jeho současné snahy o hospodářské dušení Gruzie.

Vražda Politkovské vyvolala přízračný pocit déjà vu : v Putinově Rusku, stejně jako za zlatých časů KGB, se jednoduše ztrácejí lidé. Vražda novinářky je třetí politicky zabarvenou vraždou za poslední tři týdny. Třicátého září byl v Irkutsku zastřelen Enver Ziganšin, hlavní inženýr ruské pobočky BP. A 14. září byl spáchán atentát na Andreje Kozlova, viceguvernéra ruské centrální banky, který bojoval proti finančním podvodům.

Skutečnost, že vyšetřování vraždy Politkovské se stejně jako v případě atentátu na Kozlova ujal ruský generální prokurátor Jurij Čajka, nevzbuzuje naději, jakou by zapojení tak vysoce postavených míst ve skutečné demokracii vzbuzovalo. Angažmá nejvyšších míst ruské vlády je naopak téměř zárukou, že vrazi nikdy nebudou vypátráni.

Vražda Politkovské je mimořádně chmurným znamením, vezmeme-li v úvahu, že tato žena byla silnou kritičkou ruského prezidenta. Ve svých článcích pro jedny z mála zbylých nezávislých moskevských novin Novaja Gazeta , jakož i ve svých knihách „Putinovo Rusko: Život v upadající demokracii“ a „Špinavá válka: Ruská reportérka v Čečně“, psala Politkovská o mizejících svobodách, které jsou charakteristickým znakem Putinova prezidentského působení. Jak dokládá exil někdejších mediálních magnátů Borise Berezovského a Vladimira Gusinského i věznění ropného magnáta Michaila Chodorkovského, na Putinovy nepřátele čekají tři možné osudy: vyhnanství, vězení nebo hrob.

Neobviňuji Putinovu vládu, že si vraždu Politkovské objednala. Jako angažovaná investigativní novinářka si koneckonců kromě Putina znepřátelila také mnoho dalších lidí, v neposlední řadě i současného čečenského premiéra Ramzana Kadyrova, jehož obvinila z politiky únosů motivovaných touhou po výkupném. I kdyby však společníci Vladimira Putina neměli se zastřelením Politkovské ve výtahu jejího domu v centru Moskvy nic společného, jeho pohrdání zákonem každopádně vytvořilo atmosféru, v níž byla tato vražda spáchána. Stejně jako zavraždění arcibiskupa Thomase Becketta v Canterburské katedrále před mnoha staletími byl i tento zločin spáchán ve zřejmé víře, že krále potěší.

Vzhledem k tomu, co Politkovská ztělesňovala – zodpovědnost demokratického tisku zpochybňovat Kreml a jeho politiku –, měla vláda zajistit, aby se jí nic zlého nestalo. V Putinově Rusku bylo v posledních šesti letech zavražděno již 12 předních novinářů. Žádný z těchto zločinů nebyl vyřešen, což by se jistě stalo, kdyby byla Putinova „diktatura zákona“ něčím více než jen PR strategií.

Šestileté období od příchodu Vladimira Putina do Kremlu bylo dobou silně si odporujících signálů. Na jedné straně vidí svět mladého a vzdělaného vůdce, který se zavázal modernizovat Rusko – zejména tím, že přizpůsobí jeho pořádkové složky a soudní praxi mezinárodním normám. Na druhé straně prezident mlčky přihlíží, jak jeho bývalí kolegové z ruské bezpečnostní služby FSB (někdejší KGB) nezajišťují později zavražděným lidem jakoukoliv bezpečnost a rozpoutávají řadu nechvalně proslulých špionážních afér proti novinářům, vědcům a ekologickým aktivistům. Mezi tyto „neošpehy“ patří novinář Gregorij Pasko, zbrojní expert Igor Suťjagin, diplomat Valentin Mojsejev, fyzik Valentin Danilov a další.

Zdá se, že Putinova kremelská klika promrhala údajný kultivující vliv vyplývající z partnerství se Západem – například v podobě pořádání summitu zemí skupiny G8 v Petrohradu. Konfrontace se západními hodnotami přinesla i tentokrát jen další Potěmkinovu vesnici; Rusko si udržuje fasádu dodržování zákonů a demokratických institucí, ale za těmito lepenkovými kulisami vládnou stále tíž svévolní surovci.

Nebezpečím pro svět je přitom momentálně probíhající vývoz Putinovy nezákonnosti. Po celém „blízkém zahraničí“ Ruska zapouští kořeny jistá forma kriminalizované diplomacie. Stačí se podívat na Putinovu snahu zmanipulovat předchozí prezidentské volby na Ukrajině a na neustále vznášená a opět stahovaná kriminální obvinění vůči opoziční vůdkyni Juliji Tymošenkové. Stačí se podívat na vzpurné odtrženecké regiony v Moldávii a v Gruzii, které existují jen díky podpoře Kremlu. A stačí se podívat, jak se Kreml snaží vydírat sousedy tím, že ohrožuje jejich dodávky energií.

Každý policista ví, že když kriminální chování zůstane bez povšimnutí, jsou zločinci stále smělejší. Je nejvyšší čas, aby svět začal ve Vladimiru Putinovi vidět toho, kým opravdu je: muže, jenž žene Rusko zpět do stínů. Svět se proto nyní musí zamyslet nad starým latinským úslovím qui tacet consentere videtur – mlčení znamená souhlas – a položit si otázku, zda je moudré mlčky schvalovat Putinovo budování nezákonné energetické supervelmoci.