TOLEDO, ŠPANĚLSKO – Letos na podzim zorganizovalo Toledské mezinárodní centrum pro mír setkání věnované spolupráci v oblasti vodohospodářství na Blízkém východě. Jedním ze závěrů, které z jednání vyplynuly, byl poznatek, že jakákoliv efektivní reakce na nestejnoměrné rozdělení přírodních zdrojů v oblasti musí mít regionální charakter. Maje toto na paměti, navrhl bývalý jordánský ministr vodních zdrojů Munther Haddadín vytvoření „Vodní a energetické unie“ na Blízkém východě – dlouhodobý mechanismus, který by integroval rozdrobený region.

Je to působivá představa. Uspokojování základních potřeb způsobem, který řeší nedostatky a přebytky na regionální bázi, má silnou logiku.

Paralely s rolí uhlí a oceli při vzniku Evropské unie jsou přitom natolik zřejmé, že minulý měsíc vyzval k založení podobné unie i bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Totéž učinil někdejší český prezident Václav Havel a skupina osvícenců, kteří podporují myšlenku regionální integrace prostřednictvím vody. Zorganizováním setkání ve Španělsku jsme dali najevo, že i my tento ušlechtilý cíl velmi podporujeme.

Evropské „společenství uhlí a oceli“ však začalo být možné teprve po vyřešení velkých politických konfliktů v Evropě. Také úspěšný proces regionální integrace na Blízkém východě bude vyžadovat politický rámec, který zajistí stabilitu potřebnou k fungování regionální spolupráce. Všechny strany potřebují vědět, kde začínají a končí jejich hranice. Minulé křivdy je třeba odložit stranou, aby regionální řešení problémů nezhatil začarovaný kruh odplat a nepodmíněný reflex upřednostňující okamžitý zisk.

Zde je na místě připomenout zkušenosti s předchozím regionálním úsilím. V průběhu 90. let se multilaterální skupina pokoušela v rámci blízkovýchodního mírového procesu o regionální koordinaci v oblasti hospodářského rozvoje, životního prostředí, uprchlíků, kontroly zbraní a vody. Toto úsilí skončilo nezdarem, protože po krachu bilaterálních rozhovorů se ochota podílet se na regionální spolupráci utopila v zoufalství z neúspěšné politiky a také v krvavé realitě druhé intifády.

Rovněž nezbytný politický rámec musí mít regionální ráz – a takový rámec naštěstí existuje. Arabská mírová iniciativa, která poprvé zasedla na summitu Ligy arabských států v Bejrútu v roce 2002 a byla znovu potvrzena v Rijádu v roce 2007, poskytuje všem stranám platformu k vyřešení vzájemných sporů a také politickou základnu pro další kroky vpřed. Její přijetí je pro další pokrok nezbytné, zvláště pokud do ní budou nově začleněny kapitoly týkající se regionální bezpečnosti a ekonomických vztahů.

Navzdory dnešnímu chronickému pesimismu by úsilí o založení blízkovýchodní Vodní a energetické unie spolu s přijetím Arabské mírové iniciativy změnilo myšlení lidí. Společně by nastartovaly proces vzájemného posilování: politická dohoda by poskytla rámec pro uspokojování vodních a energetických potřeb v regionu a uspokojování těchto základních potřeb efektivním a novátorským způsobem by pozvedlo Arabskou mírovou iniciativu nad úroveň pouhé dohody na papíře.

Vyprahlý trojúhelník tvořený Izraelem, Palestinou a Jordánskem navíc nedokáže uspokojit poptávku těchto zemí po vodě, nebude-li do řešení začleněn jeden další rozměr. Zpráva Světové banky již konstatovala, že do roku 2020 bude mezi řekou Jordán a Středozemním mořem žít 19 milionů lidí a že k uspokojení jejich poptávky po vodě bude nezbytně nutné zvýšit ekonomickou rentabilitu současných technologií odsolování.

Shodou okolností se minulý měsíc objevily první signály většího zájmu o regionální politický přístup. Ministr zahraničí Bahrajnu nedávno vyzval k vytvoření regionálního fóra za účasti Izraele, které by řešilo budoucí problémy; jeden někdejší vysoký saúdský představitel se sešel ve Velké Británii se zástupci Izraele a zopakoval potřebu rozsáhlé mírové dohody; a předseda izraelské Strany práce Ehud Barak prohlásil, že možná nastal čas usilovat o souhrnnou mírovou dohodu pro celý region, doprovázenou balíkem ekonomických opatření, poněvadž separátní jednání se Sýrií a Palestinci se mohou ukázat jako bezvýsledná.

Proces pokusů a omylů prostřednictvím bilaterálních přístupů a metod řízení konfliktů zatím navzdory desítky let trvajícímu úsilí vždy skončil zklamáním. Všechny zahájené ekonomické projekty se rozpadly ve světle přetrvávající okupace. Problémy jsou příliš složité a nástrahy radikalismu příliš důmyslné, než aby umožňovaly úspěch s využitím nahodilých prostředků.

Blízký východ může ukončit svůj stav permanentní krize pouze za předpokladu vybudování pevných základů míru. Arabská mírová iniciativa ve spojení s dlouhodobým rozvojem Vodní a energetické unie nabízí nezbytný základ pro naplňování potřeb národů v regionu a zmírňování budoucích konfliktů.

Blízký východ už nemůže být symbolem nezkrotného násilí. Místo toho se může stát zvěstovatelem nových přístupů v otázkách společných lidských zájmů – vody, energie a politiky.