REYKJAVÍK – Kdyby měly africké země přijmout jednu jedinou politiku k povzbuzení hospodářského růstu a zlepšení makroekonomické stability, bylo by vhodné, aby co nejrychleji snížily počet měn, které jsou napříč kontinentem v oběhu. Takový postup by velice pravděpodobně povzbudil obchod, jak se přihodilo v Evropě s nástupem eura, a uvalením mezinárodní kázně na měnovou politiku by mohl pomoci zkrotit inflaci, což je pro růst vždycky dobré.

Současným záměrem Africké unie je do roku 2028 slít všechny měny na kontinentu do jednotné měny. Prozatím je ve stadiu příprav několik regionálních měnových unií, vedle dvou, které už existují, jedna de iure a druhá de facto .

První a nejstarší z těchto unií tvoří čtrnáct zemí, které patří do Hospodářského a měnového společenství střední Afriky a do Západoafrické hospodářské a měnové unie, které obě používají frank CFA. Druhou z těchto unií tvoří Lesotho, Namibie, Svazijsko a nově Zimbabwe, země používající jihoafrický rand. Kromě Zimbabwe, nedávného a neúplného konvertity, všech 18 států těchto dvou měnových unií dle očekávání profituje z nižší inflace, než má většina zbylé Afriky.

Abychom si objasnili proč, pohlédněme na Nigérii. Před nezávislostí byla nigerijským zákonným platidlem britská libra. Po zřízení centrální banky Nigérie v roce 1959 byla zavedena nigerijská libra. Jedna nigerijská libra tehdy odpovídala jedné libře britské. Toto aranžmá zůstalo bez úprav až do roku 1973, kdy Nigérie přešla na vlastní měnu, nairu. Směnný kurz se neměnil: jedna naira se rovnala jedné britské libře.

Tím, že centrální bance zajistila možnost prosazovat vlastní měnovou politiku, měla naira upevnit nezávislost země. Šlo také o věc národní hrdosti. Úvaha, o niž se nové uspořádání opíralo, spočívala v tom, že nezávislá a pružná měnová politika poslouží národním zájmům lépe než fixní směnný kurz, který nairu svazoval s librou.

Zavedení nairy ale s paritou vůči britské libře rychle skoncovalo. Vládní výdaje překračovaly federální příjmy, vzdor překotně rostoucím devizovým příjmům z vývozu ropy po roce 1970. Rozpočtové schodky federální vlády se financovaly zahraničními i domácími půjčkami a tištěním peněz, což vedlo k inflaci a znehodnocování nové měny. Dnes jedna britská libra přijde na 220 nair, což znamená v průměru 15% roční devalvaci od roku 1973.

Toto znehodnocování by snad bylo ospravedlnitelné, kdyby se Nigérii dařilo používat levné peníze k zužování propasti mezi životní úrovní běžných Nigerijců a běžných obyvatel Británie. To se ovšem nestalo. Kupní síla národního důchodu na osobu je dnes v Nigérii oproti Británii o 50% nižší než v roce 1980.

Vzhledem k této zkušenosti teď Nigérie plánuje zrušení nairy a vstup do měnové unie se čtyřmi nebo pěti západoafrickými zeměmi (Gambií, Ghanou, Guineou, Sierrou Leone a možná Libérií). Tato chystaná měnová unie, jejíž spuštění se ještě donedávna plánovalo na rok 2009, teď ale byla uložena k ledu.

Proč? Nejmenší státy neprojevují známky strachu, že by je válcovala Nigérie, zdaleka nejlidnatější země ve skupině (čítá 155 milionů z celkových 200 milionů obyvatel ve všech šesti zemích), zejména proto, že nová Západoafrická centrální banka má sídlit v Akkře, hlavním městě Ghany (24 milionů obyvatel). Další země se však možná obávají rozpuštění své suverenity, až nová centrální banka západoafrické měnové zóny převezme od národních centrálních bank část zodpovědnosti za určování politik. To je ale samozřejmě hlavní smysl měnové unie.

Až bude západoafrická měnová zóna konečně zřízena, počet měn v Africe bude zhruba poloviční oproti počtu tamních států. A až se dle plánu znovu objeví Východoafrické společenství, tvořené pěti členy (Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda), sníží se počet měn o další čtyři.

Přesvědčení, že svrchované národní měny jsou díky tomu, že umožňují nezávislé a flexibilní měnové politiky, nejlepším způsobem jak podporovat hospodářský a sociální rozvoj – vize postkoloniálních lídrů Nigérie – se pozvolna vytrácí. Efektivita vyžaduje nižší počet větších měn (a zahraniční investoři, ostražití před slabými a volatilními měnami, je vyžadují též).

Úspěch Evropské unie a eura od jeho spuštění v roce 1999 skutečně v Africe udělal velký dojem. Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, měny jsou jako demokracie: jejich zdraví nejlépe zachováme tím, že je budeme užívat společně.