V roce 2004 rostla světová ekonomika tempem 5,1%, což bylo nejvyšší tempo růstu za posledních 28 let. Indikátor světového ekonomického klimatu, který institut Ifo stanovuje ze čtvrtletních průzkumů 1 200 expertů v 90 zemích, se sice během prvních tří čtvrtletí roku 2005 mírně zhoršil, ale v posledním čtvrtletí opět vzrostl, což naznačuje pokračování boomu. Růst v roce 2005 se odhaduje přibližně na 4,3% a podobné tempo lze očekávat i v roce 2006; nastává tedy období trvalého rychlého celosvětového růstu, nevídaného od sedmdesátých let minulého století.

Růst však není rovnoměrný. Ve Spojených státech klesl počet expertů hodnotících současnou situaci příznivě; většina se jich domnívá, že se ekonomická situace v průběhu následujících šesti měsíců zhorší. V asijských zemích včetně Číny je však optimismus nezlomný. Totéž platí o východní Evropě, bývalých sovětských republikách a Latinské Americe.

Velkým překvapením je Evropa, u níž se na rozdíl od roku 2004 a první poloviny roku 2005 zdá, že dohání zbytek světa. Zatímco v roce 2005 činil růst patnácti „starých“ členských zemí Evropské unie bídných 1,5%, Ifo očekává, že v roce 2006 se tempo růstu evropské patnáctky zrychlí na 2,1%.

Jistě, ekonomická výkonnost se bude u jednotlivých zemí EU značně lišit. Zatímco Itálie se s růstem pouhých 1,1% stane loudalem, irská raketa neztratí sílu a vyžene reálný HDP vzhůru asi o 4,8%. Obecně vzato si velké státy EU oproti menším členům stále povedou špatně – což není žádné překvapení vzhledem k faktu, že EU je v podstatě institucí, která pomáhá menším zemím překonat nevýhodu své malé velikosti tím, že rozšiřuje výhody velkého celku, jež byly dříve vyhrazeny jen větším zemím.

Vzestup zažívá dokonce i Německo jakožto největší evropská ekonomika. Indikátor klimatu Ifo, který se v případě Německa opírá o měsíční průzkumy v sedmi tisících firmách, zaznamenal v druhé polovině roku 2005 skokové zvýšení a dosáhl nejvyšší hodnoty od růstového roku 2000, přičemž se zlepšuje i hodnocení současné situace a očekávání firem. Po pěti letech stagnace se ekonomika konečně dala do pohybu.

Hnací silou je přitom vnější poptávka, neboť Německo jako druhý největší vývozce na světě těží z celosvětového boomu. Export se v roce 2005 zvýšil o 6,2% a pro rok 2006 se očekává zvýšení o 7,4%.

Jak jsme však viděli v letech 2004 a 2005, export na vytvoření robustního růstu nestačí, pokud ho nenásleduje také domácí poptávka. Dobrou zprávou pro Německo je, že momentálně roste i poptávka investiční. Už druhá polovina roku 2005 byla sice docela dobrá, ale Ifo očekává, že investice do zařízení porostou v roce 2006 o zdravých 6%. Po mnoha letech poklesu se mírně zvýší také investice do výstavby.

Očekává se, že celkový investiční růst dosáhne 2,9% – podle někdejších měřítek je to málo, ale na zraněnou německou náladu je to přesto hojivý balzám. Pro Německo má navíc klíčový význam jakýkoliv investiční růst, poněvadž tato země podle nejnovější statistiky OECD trpí v současné době nejnižším podílem čistých investic na národním důchodu na světě. A i když Německo zůstane světovým loudalem, rostoucí investiční poptávka jako taková přispěje k růstu HDP, který Ifo pro rok 2006 odhaduje na 1,7%.

Toto číslo se zdá v porovnání s většinou ostatních zemí malé. Faktem je, že všechny členské země EU s výjimkou Itálie a Nizozemska porostou rychleji. Všechno je však relativní: růstový trend Německa činí pouhých 1,1% a země je od roku 1995 nejpomaleji rostoucím členem EU. Ve srovnání se skličující minulostí tak i Německo v současné době zažívá hospodářský boom. Dokonce i německá nezaměstnanost, která od roku 1970 cyklicky narůstá, zaznamená v roce 2006 mírný pokles ze 4,8 na 4,7 milionu osob.

Dobrá ekonomická data posílí počáteční příznivý dojem z nové vlády Angely Merkelové. Ta se skvěle uvedla na summitu EU, kde pomohla zprostředkovat kompromis mezi Británií a Francií v otázce unijního rozpočtu pro roky 2007-2013 (tím, že navýšila roční příspěvek Německa o další dvě miliardy eur).

Vláda možná k dobrým ekonomickým datům také trochu přispěla, když ohlásila seriózní snahu o konsolidaci německých veřejných financí – což je nezbytný předpoklad pro důvěru investorů. Podle vlády srazí podstatné zvýšení daní do roku 2007 fiskální deficit pod hranici 3% HDP, kterou stanovuje Pakt stability a růstu – a kterou se pět let po sobě nepodařilo dodržet.

Skutečným testem německé vlády je trh práce. Většina pozorovatelů se nyní shoduje, že Německo potřebuje něco podobného, jako je americká daňová sleva na dosažený příjem (EITC). V Německu se tomu říká „aktivizační sociální pomoc“ nebo „kombi mzdy“, ale princip je stejný: stát by měl omezit množství peněz vyplácených za nicnedělání a platit více za účast na pracovním procesu. Tím by se rozšířila distribuce mezd, vytvořila pracovní místa a udržela životní úroveň chudých.

Merkelová ve svém úvodním projevu v Bundestagu oznámila, že její vláda v roce 2006 takový systém zavede. Pokud to nejsou jen plané řeči a kancléřka opravdu uskuteční seriózní reformu pobídkové struktury německého sociálního státu, mohla by být výsledkem vyšší zaměstnanost a strukturální hospodářský růst. V dlouhodobém výhledu by to bylo pro EU – a pro globální ekonomiku – slibnější než poptávkou tažená výkonnost, které se Německo v současné době těší.