BUKUREŠŤ: Bývalý chilský diktátor, generál Augusto Pinochet, čeká v londýnském domácím vězení na výrok soudu ohledně jeho vydání do Španělska, kde čelí obvinění ze spáchání zločinů proti lidskosti. V téže době je v Rumunsku před soud postaven a odsouzen vojenský činitel za spoluúčast na krvavém masakru v Temešváru, který se odehrál před deseti lety. Rozporuplné reakce, jež rozsudek vyvolal, jsou podle mého názoru znamením toho, že soudit minulost není až tak jasná a jednoduchá věc.

Generálové Atanase Stanculescu a Mihai Chitac byli shledáni vinnými za to, že během občanských nepokojů v Temešváru v roce 1989 vydali rozkaz k zabití desítek nevinných lidí. Oba dva byli odsouzeni k dlouholetému vězení. Někteří novináři a politici tento verdikt jednoznačně odsoudili, jiní jej vehementně oslavovali. Je zřejmé, že tento rozsudek bude ještě dlouhou dobu rozdělovat názorové spektrum společnosti, která se dosud cele nevyrovnala s následky své nedávné historie.

Příběh generála Stanculesca, odsouzeného k patnácti letům vězení, připomíná levný román s vlastizrádnou zápletkou. Vysoký a pohledný důstojník byl jedním z nejbližších spolupracovníků Nicolae Ceausesca. Když se v prosinci devětaosmdesátého roku rozpoutaly protirežimní nepokoje, byl Stanculescu spolu s Chitacem povolán do v Temešváru, aby demonstrace jakýmkoliv způsobem potlačil. Příkaz generál splnil nemilosrdně: jeho jednotka postřílela přes stovku neozbrojených demonstrantů.

O dva dny později, cestou zpět do hlavního města, prý Stanculescu začal pochybovat o své oddanosti vůči diktátorovi. Rozpoznal, že s Ceausescem je konec a pod záminkou zlomené nohy se uchýlil do soukromí. Když ale 22. prosince zaútočily davy na bukurešťskou budovu ústředního výboru strany, byl to Stanculescu, kdo manželům Ceausescovým zajistil vrtulník, aby se dostali ze střešní terasy do bezpečí. Těsně před tím, než helikoptéra odletěla, řekla Elena Ceausescová generálovi s falešnou sádrou na noze: „Nejdražší Viktore, postarejte se mi o děti!“

Tou dobou však už generál převlékl kabát: připojil se k „národu“ a k nově vzniklé Národní obranné frontě. Helikoptéra s prvním rumunským párem směřovala nikoli do bezpečí, nýbrž do vězení. Stanculescu byl jedním z duchovních otců zinscenovaného procesu s Ceausescovými, který je odsoudil k smrti a na jehož základě byli na místě popraveni. Na filmu, který proces dokumentuje, se už Stanculescu obešel bez sádry na noze.

Stanculescova kariéra pak jen kvetla. Do nové revoluční vládě byl zvolen ministrem průmyslu. O několik měsíců později veřejně podpořil skupinu mladých důstojníků, kteří volali po reformě v armádě a po odstranění generála Military, tehdejšího ministra obrany a podezřelého ze spolupráce se sovětskou KGB. Militaru byl nakonec zbaven svých funkcí a do jeho křesla usedl sám Stanculescu. Ten dal ovšem reformní důstojníky propustit a reforma vojska byla odložena naneurčito.

Rok nato se Stanculescu nadobro vzdal politické kariéry. Založil vysoce ziskovou společnost obchodující se zbraněmi a brzy se stal jedním z nejbohatších lidí v zemi. Nyní se ale zdá, že se osud proti němu obrátil. Je tomu však skutečně tak?

Generál Stanculescu se proti rozsudku odvolal k nejvyššímu soudu. Valná část veřejného mínění stojí za ním, neboť se domnívá, že jeho proces byl politicky motivovaný. Ovšemže je zde mnoho lidí, a především temešvárští demonstrující z osmdesátého devátého, kteří v jeho odsouzení vidí zadostiučinění. Na druhé straně i mnozí politikové však straní Stanculescovi; jsou mezi nimi např. současný ministr obrany Victor Babiuc, bývalý prezident Ion Illiescu a většina vysokých důstojníků rumunské armády.

Ve světle procesu se Stanculescem ministr vnitra zopakoval svůj návrh na všeobecnou amnestii pro vojáky, kteří se v roce 1989 účastnili násilí proti obyvatelstvu. Stoupenci amnestie argumentují tím, že Stanculescu, narozdíl od Pinocheta, plnil příkazy, které nemohl odmítnout, a navíc se později dobrovolně přidal k „revoluci“, bojoval proti jejím nepřátelům a přispěl k jejímu vítězství.

Mnozí důstojníci rumunské armády nejsou nadšeni názorem, že by vojáci měli být souzeni za zločiny spáchané v obraně zmírajícího komunistického režimu. Právě toto ale Rumunsku slibovaly v té či oné pozici všechny postkomunistické vlády. Tito důstojníci, a spolu s nimi ti, kteří jejich názory podporují, tvrdí, že nelze soudit činy jednoho režimu normami režimu jiného. Podobně jako v Chile pak zastávají názor, že zatímco politické systémy jsou přechodné, čest a sláva národa vždy spočívá v jeho armádě.Vojákovou povinností je vykonávat rozkazy svého nadřízeného, nehledě na to, kdo to je a jaké rozkazy dává.

V Temešváru, a později během procesu s Ceausescovými plnil Stanculescu právě jen tuto svou vojenskou povinnost. Tito důstojníci nedůvěřují a ignorují požadavky univerzální spravedlnosti ve smyslu usnesení norimberského tribunálu. Poněvadž postavení demokratických institucí v Rumunsku během posledních deseti let postkomunistické transformace tolik oslabilo, mnoho politiků se přiklání právě na stranu generálů, či přinejmenším se vyhýbá veřejné polemice s nimi. Podle průzkumů veřejného mínění jsou ostatně nejdůvěryhodnějšími institucemi v Rumunsku právě armáda a ortodoxní církev, jinými slovy tradiční a hierarchické organizace.

Rumunský lid se po jisté době znovu pokusil zjistit pravdu o minulosti své země. Dokud ale tato minulost nebude nadobro pohřbena a dokud bude odhalovat své zločiny, budou její následky i nadále mnohé děsit. „Prvotní hřích“ rumunské revoluce je totiž stále dost dobře vidět: spousta postkomunistických institucí vytvořených a řízených lidmi, kteří se závažně podíleli na zločinech komunistického režimu.

Zpočátku lidé pochopitelně rádi vidí pravdu obnaženou a zlo potrestáno. Většina lidí by to ale raději viděla jen v televizi, aniž by to musela zažívat na vlastní kůži. Rumunsko se proto musí rozhodnout, zda chce nebo nechce mít vůbec nějakou minulost. Teprve pak budou občané Rumunska moci zhodnotit svou vlastní minulost a naučit se s ní žít.