BERKELEY – Bývalý americký ministr financí Lawrence Summers pronesl na letošním jednání Mezinárodního měnového fondu trefnou poznámku: vlády se podle něj snaží léčit vymknutý chodník ve chvíli, kdy pacient trpí selháním orgánů. Summers kritizoval skutečnost, že se Evropa zaměřuje na druhořadý problém Řecka, zatímco mnohem vážnější nerovnováhy – totiž nerovnováha mezi severem a jihem EU a nerovnováha mezi bezstarostnými věřiteli bank a vládami, které je nedokázaly řádně regulovat – se den ode dne zhoršují.

Na druhé straně Atlantiku však ani Američané nemají důvod k samolibosti. Summers mohl pomocí stejného příměru kritizovat i Spojené státy, kde pokračující orientace na dilemata spojená s dlouhodobým financováním sociálního pojištění vysávají všechen kyslík z úsilí vyrovnat se s americkou makroekonomickou krizí a krizí nezaměstnanosti.

Americká vláda si v současné době může půjčovat na 30 let za reálnou (o inflaci očištěnou) úrokovou sazbu 1% ročně. Předpokládejme, že by si kabinet měl v příštích dvou letech půjčit dalších 500 miliard dolarů a investovat je do infrastruktury – třeba i neproduktivně do projektů, u kterých činí společenská návratnost skrovných 25% ročně. A předpokládejme – přičemž se zdá, že je to tento případ –, že prostý keynesiánský výdajový multiplikátor dosahuje u těchto výdajů hodnoty pouhých 2.

V takovém případě by 500 miliard dodatečných federálních výdajů do infrastruktury během příštích dvou let vyprodukovalo v každém z uvedených roků dodatečné zboží a služby v hodnotě jednoho bilionu dolarů, generovalo dodatečnou zaměstnanost v celkové délce přibližně sedm milionů let a stlačilo míru nezaměstnanosti o dva procentní body. A vzhledem k těsnější vazbě těch, kdo práci mají, na pracovní proces by míra nezaměstnanosti i poté pravděpodobně zůstala zhruba o 0,1 procentního bodu nižší.

Tím však výčet impozantních přínosů nekončí. Lepší infrastruktura by přinesla dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě příjmů a nižších sociálních dávek. Nižší míra nezaměstnanosti do budoucna by znamenala dalších 20 miliard dolarů ročně v podobě vyšší produkce. A polovina z dodatečného zboží a služeb v objemu jednoho bilionu dolarů by měla formu spotřebního zboží a služeb pro americké domácnosti.

Sečteme-li v této rovnici stranu přínosů, získáme: okamžité zvýšení počtu pracovních míst, o 500 miliard dolarů vyšší spotřebu zboží a služeb v příštích dvou letech a poté každoroční zvýšené příjmy a produkci o 40 miliard dolarů ročně. A jaké jsou pravděpodobné náklady dodatečných půlbilionových výdajů do infrastruktury v příštích dvou letech?

Pro začátek by dodatečné vládní výdaje v objemu 500 miliard dolarů pravděpodobně byly vyváženy zvýšeným výběrem daní z intenzivnější ekonomické činnosti, a to v objemu 300 miliard dolarů. Čistým výsledkem by tedy bylo zvýšení státního dluhu o 200 miliard dolarů. Američtí daňoví poplatníci by pak museli po dobu 30 let platit dvě miliardy dolarů ročně jako reálný úrok z tohoto vyššího státního dluhu a poté celých 200 miliard splatit nebo si prodloužit lhůtu splatnosti.

Intenzivnější ekonomická aktivita ve výši 40 miliard dolarů ročně by nicméně generovala zhruba 10 miliard ročně v podobě dodatečných daňových příjmů. Kdybychom část použili ke splácení reálného úroku a zbytek uspořili, znamenalo by to, že jakmile by nadešel čas splacení dluhu, rezervy získané z daní díky zdravější ekonomice by bohatě postačovaly k umoření dodatečného státního dluhu.

Jinými slovy na tom daňoví poplatníci vydělají, protože přínosy ze zdravější ekonomiky bohatě vykompenzují náklady na obsloužení vyššího státního dluhu, což by vládě umožnilo poskytovat více služeb bez zvyšování daňových sazeb. Také domácnosti na tom vydělají, protože si budou moci za svůj příjem koupit větší objem příjemnějších věcí. Vydělají i firmy, protože zboží i zaměstnanci mohou využívat zdokonalené infrastruktury. Vydělají nezaměstnaní, protože někteří z nich získají práci. A vydělají dokonce i investoři do dluhopisů, protože dostanou své peníze zpět i se sjednaným úrokem.

Co se nám na tom může nelíbit? Nic.

Možná si kladete otázku, jak to mohu říci. Jsem přece ekonom – profesor „ponuré vědy“, v níž neexistují žádné obědy zdarma, v níž jsou přínosy vždy vyváženy náklady a v níž historky, které znějí příliš dobře, než aby mohly být pravdivé, skutečně téměř nikdy pravdivé nejsou.

Dnešní situace však vykazuje dvě odlišnosti. Za prvé americký trh práce churaví tak silně, že rozšířené vládní výdaje nejsou spojeny s téměř žádnými náklady na spotřebu zdrojů pro společnost jako celek. A za druhé jsou investoři do dluhopisů opravdu hloupí. Ve světě, v němž index S&P 500 zaznamenává sedmiprocentní roční výnos, by nikdo neměl mít radost, že drží třicetiletý dluhopis americké vlády, jehož výnos očištěný o inflaci dosahuje 1% ročně. Rozdíl šesti procentních bodů v očekávaném reálném výnosu je výrazem mimořádné a iracionální paniky investorů do dluhopisů. Ti jsou ochotni platit 6% ročně za „jistotu“.

Momentálně však americká vláda může vyrobit „jistotu“ z ničeho, pouze tím, že vytiskne dluhopisy. Vláda by pak vydělala také na tom, že by oněch 6% ročně shrábla do své kapsy – ačkoliv ode dneška za 30 let by se držitelé dluhopisů, kteří se dnes cítí jako vítězové, s největší pravděpodobností podívali na mimořádně špatný výkon svých portfolií v letech 2011-2041 a litovali své strategie.