Turecku bylo Evropskou komisí předloženo cosi, co připomíná ultimátum: otevřete do měsíce své přístavy pro lodi z Kypru, jinak můžete riskovat zastavení probíhajících rozhovorů o přistoupení k EU. Poslední zpráva Komise o tureckém postupu k přistoupení zároveň poznamenává, že politické reformy zpomalily, což dále zpochybňuje budoucí členství země v EU.

Zprávu o postupu, již Komise vydala, projedná příští měsíc Evropská rada. Na této schůzce by si evropští lídři měli položit následující otázky: Jednala EU s Tureckem ohledně Kypru férově? Podporuje chování EU důsledně politickou reformu v Turecku? Jaké jsou dlouhodobé zájmy EU ohledně Turecka?

Je-li odpovědí na první dvě otázky „ne“ – a já myslím, že je –, pak se klíčově důležitou stává otázka třetí.

Pravda, Turecko uzavřelo své přístavy pro lodi z (řeckého) Kypru a to představuje porušení dohod. Je ovšem také pravda, že severní, turecké části Kypru je upírán přístup k volnému obchodu a dalším výhodám členství v EU.

To je způsobeno tím, že Kypr zůstává rozděleným ostrovem. Předpokládalo se, že by se Kypr měl sjednotit, až země v roce 2004 vstoupí do EU. Turecká část plán Organizace spojených národů na sjednocení přijala. Řečtí Kypřané ovšem hlasovali proti plánu, neboť jejich předáci nedostáli implicitní dohodě s EU, že jej podpoří.

Nicméně Kypr se stal členem EU – ovšem pouze řecká část. To byla zcela zřejmá chyba, poněvadž EU se tím stala součástí konfliktu. Řeckokyperští lídři dostali možnost blokovat postup v jednáních mezi EU a Tureckem. Jak si tedy Turecko za těchto okolností může zachovávat důvěru ve spravedlnost EU?

Politické a právní reformy v Turecku byly v posledních letech pozoruhodně dalekosáhlé, neboť je zjevně poháněla touha Turků přiblížit se k EU. Podpora EU však u turecké veřejnosti dramaticky opadla, jelikož Turci začali mít pocit, že se s nimi nejedná čestně.

To dodalo nové síly těm, kdo si přejí, aby se Turecko vyvíjelo jiným způsobem, totiž směrem k silněji islámské společnosti, nikoli k modernímu sekulárnímu státu. Právě proto lze nedávný nedostatek pokroku v tureckém reformním procesu z velké části vysvětlit chováním EU.

To nás staví před třetí otázku: jaké Turecko vlastně chce EU mít?

S odpovědí by se nemělo nijak váhat: je zřetelně v zájmu EU být svědkem dalšího zpevňování turecké demokracie a ekonomiky.

Už před více než čtyřiceti lety bylo přislíbeno, že jakmile Turecko splní předpoklady pro členství, bude v EU vítáno. Je nejvyšší čas, aby evropští lídři začali tento slib brát vážně. Je smutnou skutečností, že značná většina voličů EU je proti tureckému členství. Reagují ovšem na současnou situaci. Když jsou dotázáni, zda by chtěli za společníka reformované Turecko – Turecko, které plně dostojí podmínkám členství stanoveným v Kodaňských kritériích (demokracie, právní řád, úcta k lidským právům a efektivní tržní hospodářství) – ke kladné odpovědi se kloní mnohem víc lidí.

Evropští lídři se proto musí věnovat dvěma vážným úkolům. Zaprvé, měli by jasně říci svým voličům, že EU musí dodržet sliby dané Turecku a že je to ve vyšším zájmu všech Evropanů. Zadruhé, měli by při jednáních zacházet s Tureckem férově.

První zkouška ohněm pro evropské vedení se týká praktického problému přístupu do přístavů. Tady na sebe Finové, již v současnosti předsedají EU, vzali iniciativu a usilují o zavedení pragmatického řešení, které zohledňuje obě strany konfliktu. Finskému podnětu by se mělo dostat silné podpory od všech evropských lídrů.

Současně je třeba vyvinout nové úsilí o oživení návrhu OSN ohledně Kypru. Znamená-li to potřebu vyvinout tlak na některé hráče ve vlastních řadách EU, tak směle do toho.