NEW HAVEN – Během necelých dvou let už podruhé globální ekonomiku zachvacuje zděšení z vývoje růstu. Zvykněte si na to. Takové otisky v postkrizovém světě zanechává nevydařené zotavení.

Důvod je prostý. Obvyklý hospodářský cyklus má přirozený tlumicí mechanismus, který nečekané nárazy odráží. Čím hlubší je pokles, tím silnější je obrat nahoru i kumulativní síly oživení, jež se samo udržuje v chodu. Rázným odrazům ve tvaru V je vlastní houževnatost, díky níž se poměrně snadno dokážou oklepat ze šoků.

Oživení po krizi je ale něco úplně jiného. Jak ve své knize This Time is Different doložili Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff, postkrizová oživení výstupu a zaměstnanosti mají v dlouhém pásu dějin tendenci být výrazně pod úrovní trendu.

Taková chabá oživení ze své podstaty postrádají tlumivý nárazník, jaký mají odrazy ve tvaru V. Externí šoky proto rychle odhalují jejich zranitelnost. Jsou-li šoky dostatečně ostré – a udeří-li na oslabené globální hospodářství, které se blíží své „minimální letové rychlosti“, tedy zhruba 3 % ročnímu růstu – recidiva by se mohla proměnit v obávanou recesi se dvěma propady.

Právě toto riziko dnes hrozí. O zřetelně podprůměrném charakteru současného globálního oživení není pochyb. Na povrchu čísla vypadají pěkně: světové HDP se v roce 2010 vyhouplo na 5,1 % a podle Mezinárodního měnového fondu se v roce 2011 očekává vzestup o další 4,3 %. Avšak jelikož tyto přírůstky následují po rozsáhlé kontrakci, k níž došlo během Velké recese let 2008-2009, jsou na hony vzdáleny trajektorii klasického oživení ve tvaru V.

Vždyť jestliže se nejčerstvější prognóza MMF vyplní, globální HDP bude na konci roku 2012 stále asi o 2,2 procentního bodu pod úrovní, jíž by bylo dosaženo, kdyby svět zůstal na cestě svého dlouhodobějšího ročního růstu ve výši 3,7 %. I pokud si globální ekonomika zachová cestovní rychlost na úrovni 4,3 % – a to je podle mého názoru velké „pokud“ –, zůstane pod úrovní trendu svého potenciálu více než osm let v řadě, až do konce roku 2015.

Tato vleklá „globální mezera výstupu“ umocňuje absenci nárazníku v dnešní světové ekonomice, jakož i její zvýšenou citlivost vůči šokům. V posledních měsících přitom rozhodně došlo k několika takovým otřesům – od krize evropských svrchovaných dluhů přes japonské přírodní katastrofy a strmě zvýšené ceny ropy až po další zádrhel v oživení realitního trhu v USA.

Ač se zdá, že žádný z těchto šoků nebyl natolik závažný, aby způsobil havárii současného globálního oživení, celkový účinek je znepokojivý, zejména ve stále oslabeném světě po krizi.

Většina odborníků možnost recese se dvěma propady odmítá. Když současné zpomalení označují za dočasnou „slabší chvilku“, upínají svůj optimismus k neodvratnému odrazu, který následuje po každém šoku. Vzpruha se například očekává od obnovení japonské výstavby a tamního nabídkového řetězce. Další povzbuzení může přinést nedávné rozhodnutí Ameriky, že sáhne na své strategické zásoby ropy s cílem srazit její ceny.

V dozvucích nejhorší krize a recese moderních dob – kdy šoky mohou už beztak oslabenému globálnímu hospodářství podrazit nohy mnohem rychleji, než by dokázaly za silnějšího růstu – je však mnohem těžší dosáhnout únikové rychlosti oživení, které samo sebe udrží v chodu. Slabší chvilka je možná spíš pěkná šlamastyka.

Tento úsudek by neměl zapadnout v ambiciózních ekonomikách rozvíjejících se trhů, zejména v Asii – dnes nejrychleji rostoucím regionu světa, který je v čele toho, co v současnosti mnozí označují za dvourychlostní svět. Vzhledem k tomu, že vývoz stále tvoří téměř 45 % celoregionálního HDP, Asie si sotva může dovolit brát externí šoky na lehkou váhu – zejména když ve vyspělém světě po krizi postihují už beztak oslabenou výchozí růstovou trajektorii. Nedávné zpomalení čínské průmyslové aktivity toto riziko ještě zvýrazňuje.

Na řešení vytrvalého proudu obav o růst nejsou tvůrci politik dobře připraveni. Stále upřednostňují strategie, které se hodí spíš k boji proti krizi než k podpoře postkrizového uzdravení.

Rozhodně to platí o Spojených státech. Zatímco prvnímu kolu kvantitativního uvolňování prováděnému Radou Federálního rezervního systému USA se zdařilo ukončit drtivou krizi, jeho druhé kolo přispívá jen málo k zachování smysluplného oživení na trhu práce a v reálné ekonomice. Vysílení američtí spotřebitelé si potřebují vyspravit narušené bilance a američtí pracující musí spojit nové dovednosti s novými pracovními místy. Časově neomezené injekce likvidity nedosáhnou ani jednoho.

Evropské orgány uvízly v podobném smýšlení. Jelikož si Evropa problém solventnosti plete s nedostatkem likvidity, stala se závislou na umělé výživě finančních výpomocí. To se však osvědčí, jedině pokud se země jako Řecko díky růstu vymaní z dluhové pasti nebo pokud anulují své hluboce zakořeněné společenské smlouvy. Naděje na úspěch je u obojího mimořádně chabá.

Pravděpodobnost opakovaných obav o růst v příštích několika letech znamená malou naději na nové a kreativní přístupy k postkrizovým měnovým a fiskálním politikám. Tvůrci politik, motivovaní krátkodobými volebními vyhlídkami, se znovu a znovu snaží problém rychle zalátat – další finanční sanací či injekcí likvidity. Jenže v dozvucích bilanční recese v USA a během dluhové pasti v Evropě je tento přístup odsouzen k nezdaru.

Injekce likvidity a sanace slouží k jedinému účelu – získat čas. Čas ale není řešením pro ekonomiky, které zoufale potřebují strukturální korekce fiskální konsolidace, oddlužení soukromého sektoru, reforem trhu práce či lepší konkurenční schopnosti. Čas rovněž nezmírní důsledky bezkrevných postkrizových zotavení z dalších nevyhnutelných šoků.

Jen těžko lze předvídat, kdy další šok udeří či jakou bude mít podobu; jinak by ostatně nešlo o šok. Ale stejně jako po noci následuje den, jsou takové poruchy nevyhnutelné. Vzhledem k tomu, že tvůrci politik se zdráhají zaměřit pozornost na imperativy strukturálního ozdravení, výsledkem budou další obavy o růst – anebo něco ještě horšího. Nevydařené zotavení v dnešním postkrizovém světě podtrhuje rizika čím dál ošidnější snahy završit partii.