Zanedlouho se sejde Evropský ústavní konvent, který bude diskutovat o citlivých otázkách budoucnosti institucí Evropské unie. Přichází tak chvíle zamyslet se nad čímsi dosud nemyslitelným: nad tím, kam Evropská unie vlastně směřuje. Anebo přinejmensím popřemýslet nad tím, kam by racionálně řízená Unie směřovat měla.

Pád komunismu dal Evropě několik nových států. Zpod sovětské okupace se opět vynořily Estonsko, Lotyssko a Litva. Ve dva samostatné státy se rozpadlo Československo. Jugoslávie zplodila Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Makedonii a zanedlouho možná z její půdy vzejdou samostatné Kosovo a Černá Hora. Přestože u pobaltských republik slo jen o návrat k nezávislosti z doby před 2. světovou válkou a rozpad Jugoslávie byl krvavým a brutálním vyústěním jedné z mnoha válek za nezávislost, je na tomto vývoji také cosi nového a poutavého.

V meziválečném období byly pobaltské země vnímány jako nepraktický a umělý výtvor dobových mocností. Československo a Jugoslávie vznikly proto, že části, z nichž se skládaly, v té době nikdo nepovažoval za životaschopné nezávislé státní celky. Proč? Protože před osmdesáti lety, kdy Wilson, Clemenceau a Lloyd George překreslovali mapu Evropy, byly malé státy dysfunkční jak v době války, tak v době míru. Životaschopný stát musel být tehdy dostatečně velký, aby se dokázal ubránit a aby tvořil relativně soběstačný trh.

Dnes už nic z toho není pravda. S perspektivou vstupu do EU význam národních trhů den ode dne klesá. Představa války mezi členskými zeměmi je díky členství v NATO a EU absurdní; útok na sebemensí členský stát NATO by navíc vyvolal odezvu vsech ostatních členských zemí. Vzhledem k tomu, že vnějsích hrozeb ubývá, vazby a svazky mezi - například - Čechy a Slováky (nemluvě o Chorvatech a Srbech!) slábnou a nedokáží tak už být zárukou společné vlády.

Vyplývá z toho něco pro budoucnost Evropy jako celku? Rozdíl mezi Československem a Itálií nebo Německem je větsinou rozdílem padesáti let. Cožpak nebyla Itálie až do 60. let 19. století sbírkou drobných království a knížectví? Cožpak při sjednocování Německa netekly potoky krve?

Francie a Spanělsko mají delsí historii, ale cožpak je sňatek Basků, Katalánců a Korsičanů s jejich ,,národními státy`` o mnoho sťastnějsí než dnes už rozvedené manželství Čechů a Slováků? Existuje opravdu kdovíkolik důvodů, proč by Skoti a Velsané měli být součástí stejného státu jako Angličané?

Odhlédněme na chvíli od představy francouzské či německé či italské identity, patriotismu, kolektivních vzpomínek na válku a krveprolití, jež utužily národní uvědomění dnesních jazykem spjatých společenství a zauvažujme: proč Evropané potřebují prostřednickou správu - mezi společným evropským rámcem a svými místními institucemi?

Proč potřebují Piemonťané, Bavoři či Skoti prostřednickou státní administrativu, aby mohli uskutečňovat svou daňovou politiku, programy sociálního zabezpečení, zákony o cenných papírech a spravovat vesměs zbytečnou, duplicitní armádu? Nebylo by jednodussí, kdyby společný trh, měna, zahraniční politika, armáda a řada dalsích věcí byly řízeny celoevropsky a o zbytek se postaraly mnohem smysluplnějsí lokální jednotky?

Lidé si rádi utahují z byrokratického puntičkářství evropské regulace. Evropská regulace je ale nic ve srovnání s haldami národních zákonů a vyhlásek, s miliardami vyhozenými za politické mecenásství a s kolosálními státními masinériemi, které zhltají třicet až čtyřicet procent hospodářského produktu svých zemí. Je na tom společný evropský stát hůř?

Vytvoření federální evropské vlády a zrusení národních vládních mezičlánků by pravděpodobně vedlo k vůbec největsí liberalizaci ekonomiky (a společnosti jako takové) v evropských dějinách. Pohlédněme na Ameriku v roce 1787: vytvoření federální vlády smetlo systém samostatných předrevolučních kolonií a zahájilo éru podnikatelské expanze po celém americkém kontinentu.

Prostým faktem je, že Evropa jako celek je přílis různorodá, než aby se dala opanovat hospodářskými a politickými zájmy skupin, které dnes ovládají jednotlivé státy. Evropská unie je byrokratickou přítěží pouze jako doplňková úroveň správy. Pokud by národní vlády nahrazovala , břemeno, jež v současnosti představuje, by bylo nesrovnatelně lehčí.

Státy jsou příčinou rovněž konstituční nerovnováhy Evropy. Německo a Itálie jsou vedle Portugalska či Belgie (jež je sama značně pochybným amalgámem Vlámů a Valonů) prostě přílis velké, což leckdy vytváří onen typ nerovnováhy, jenž připomíná těžkopádnost Pruska ve staré Bismarckově řísi.

Mohla by federální Evropa nahradit dnesní národní identity? Mohli by se Francouzi a Britové cítit doma v ,,Evropě`` stejně, jako se dnes cítí ve svých zemích? Ne - jenže kdo říká, že by museli? Když Evropan uvažuje o budoucích institucích, vždy cítí pnutí mezi národními odlisnostmi a společnou evropskou identitou. Ale co kdyby se na společné evropské instituce nenahlíželo skrze prizma národních institucí? Co kdyby evoluce evropské občanské uvědomělosti pokračovala přesouváním oddanosti nikoli nahoru k nadnárodním institucím, ale dolů k mensím a smysluplnějsím společenstvím, která by tak znovu ožila?

Jistě, zánik národních států zatím rozhodně nehrozí, ovsem ne proto, že by byly hluboce zakořeněny v povědomí svých občanů. Národní identita je povětsinou ochuzující abstrakce, klisé, podobně jako rasa, třída a jiné ideologické konstrukty. Pomysleme jen, jakou originální a opravdovou rozmanitostí by se sjednocená Evropa mohla pysnit, nebýt států, dřepících vprostřed cesty.

Evropské státy ale jen tak nezmizí, neboť jsou to mocenská centra . Čtyřicet centů z každého eura HDP - za to už stojí bojovat. Přijdou-li vsak Evropané na to, kudy se mají vydat, stanou se národní identity, budované posledních pár set let (nejsou totiž o mnoho starsí), snad zavčasu pouhým přívěskem, slepým střevem - který nemá na svědomí o moc víc než jen občasný zánět.