Dlouholetí členové Evropské unie dnes, zdá se, zpochybňují budoucnost Unie, avšak my na Ukrajině na Evropskou unii hledíme s nadějí a obdivem. Připojit se k rozvoji EU je hlavní meta naší zahraniční politiky, neboť Ukrajina zjistila, že státnost není konečným cílem, ale začátkem.

Evropská jednota je vskutku nedělitelná: je-li jeden národ ostrakizován, nejsou všichni svobodní. My Evropané jsme obepnuti nevyhnutelnou sítí, oděni do společného roucha osudu. O tom svědčí všechny aspekty naší sdílené kultury, ne-li minulé století vyplněné společným utrpením. Cokoli se dotkne jednoho Evropana přímo, dotkne se ostatních nepřímo.

Už nikdy si nemůžeme dovolit žít s úzkoprsou představou dvou Evrop, poloviny majetné a poloviny nemajetné, těch uvnitř a těch venku. Nikdo, kdo žije na evropském kontinentě, nemůže – ba nesmí – být považován za cizince v Unii. Právě na tom závisí dnešní úžasný Pax Europa a dnešní celoevropská prosperita.

Jistěže, někteří lidé bručí, že Ukrajina není Evropa. Ať tedy přijedou do Kyjeva a promluví s lidmi, mladými i starými, s továrními dělníky, manželkami zemědělců, s právníky, lékaři a učiteli, kteří v zimě bez ustání stáli celé týdny v mrazu a sněhu a vydrželi bránit své svobody.

Nejsou snad svázáni s těmi, kdo stáli po boku generála de Gaulla ve francouzském odboji? Nejsou zajedno s těmi, kdo ve 30. letech zemřeli v bojích za španělskou republiku, kdo v roce 1956 osvobodili Budapešť a v 70. letech skoncovali s fašismem ve Španělsku a Portugalsku? Nedodává jim elán stejný duch jako polské Solidaritě a mírovým masám, jež způsobily pražskou Sametovou revoluci v roce 1989? Právě to je skutečný evropský duch a žádné pochyby jej nerozdrtí.

Těm, kdo říkají, že Ukrajina je na členství v EU příliš zaostalá, odpovídám: přijeďte taktéž do mé vlasti, ať vidíte matky, jež zůstávají v práci dlouho do noci, aby své děti naučili používat počítač, který mají v zaměstnání. Přijeďte do jazykových škol v každé vesnici a v každém městě, kde se mladí lidé připravují na Evropu a učí se francouzsky, německy a anglicky. Ti, kdo zpochybňují evropské dispozice Ukrajiny by měli pochopit, že Evropa není otázkou technického vybavení a superdálnic; je neuhasitelnou touhou po svobodě, prosperitě a solidaritě.

Věřím, že naše budoucnost je stejně nadějná, jako je minulost Evropy vznešená, a že naším osudem není být zapomenutou hranicí neklidného regionu, nýbrž tvůrcem a budovatelem evropského míru a evropské jednoty. Sebeurčení už neznamená izolaci, neboť dosáhnout národní nezávislosti v současnosti neznamená víc než návrat na světovou scénu s novým statutem.

Nové státy mohou se svými někdejšími okupanty vytvářet stejně plodné vztahy, jako vybudovala Francie s Německem – jde o vztah založený na rovnosti a oboustranných zájmech. Právě to je vztah, o jaký moje vláda usiluje s Ruskem, a jeho úspěšné vytvoření je tím, čím můžeme přispět k rozšíření zóny evropského míru.

Samozřejmě že je předčasné dělat víc než jen dávat najevo svou velkou úctu, s níž pohlížíme na vyhlídky na členství v EU. Víme, že náš podíl na této veliké stavbě nevznikne přes noc. Víme, že skvělé výsledky evropského sjednocování nespočívají v dokumentech a deklaracích, ale v novátorském konání plánovaném tak, aby zlepšovalo životy a zajistilo bezpečnost všech Evropanů.

Vybudovat Ukrajinu hodnou členství v EU nebude snadné, levné ani rychlé. Vytvořena však bude a uspěje, jako samotná Unie. Uvědomujeme si, že jde o obrovský úkol, ale výsledná odměna za tu námahu stojí a Evropa by měla vědět, že právě to je naším cílem.

Součástí snahy o oživení Ukrajiny je tvůrčí bitva za ukončení onoho děsivého století, v jehož průběhu se o nadvládu rval fašismus a komunismus, ideologie zrozené v srdci Evropy. Před pouhými několika měsíci naše děti a jejich rodiče ve městech po celé Ukrajině čelily ozbrojeným vojákům, vrčícím psům, ba i smrti. Před pouhými několika lety byl nájemnými vrahy bývalého režimu mučen a sťat mladý žurnalista Heorhij Gongadze, jenž se snažil veřejnost informovat o zkorumpovanosti režimu.

Naše oranžová revoluce z letošní zimy prokazuje, že ukrajinský lid zvítězil. Takže navzdory dnešním pochybám a těžkostem si v Evropu uchovávám trvalou důvěru. Odmítám přijmout beznaděj jako konečnou reakci na nejasnosti a hrůzy ukrajinských dějin. Odmítám přijmout názor, že Ukrajina je tak tragicky spjata s bezhvězdnou půlnocí komunistického dědictví, že nikdy nemůže spatřit úsvit míru a opravdové evropské jednoty.

Když se občané EU zamýšlejí nad místem Ukrajiny v Evropě, měli by se pozorněji dívat na tvář, již vidí, a zároveň hledět hlouběji za tuto tvář. Měli by se dívat hlouběji než jen na vypleněnou pustinu zděděnou po komunismu a na chudobu a sociální rozdíly, skrze něž si svržení bývalí předáci chtěli prodloužit své ničivé vládnutí.

Místo toho by měli pohlédnout na tvář našeho prezidenta Viktora Juščenka, poničenou během loňské předvolební kampaně jedem, a vzpomenout si na slova skvělého Francouze Andrého Malrauxe, pro něhož „nejkrásnější tváře jsou ty, jež byly poraněny“.