0

Dvojnásobná recese pro Spojené státy?

Loni v zimě se americká centrální banka, Federální rezervní úřad, pilně plácala po zádech. Zdálo se, že její snížení základních úrokových sazeb na 1,75 procenta za rok zapůsobilo: recese končila. Čekalo se, že navzdory vystřízlivěným očekáváním o dopadu technologické revoluce na produktivitu a zisky a obavám vyvolaným teroristickými útoky na Světové obchodní středisko, začnou americké podniky brzy zase výrazně investovat, neboť půjčování za 1,75procentní úrok se nedá jen tak lehce odolat.

Na konci jara, souběžně s pádem Enronu, WorldComu a Arthura Andersena, se tato očekávání zhroutila. Najednou všichni začali pochybovat o poctivosti účetnictví amerických firem. Najednou všichni viděli jen to, nakolik od bubliny let devadesátých upadla v Americe kvalita dohledu nad podnikatelskými aktivitami.

Americký akciový trh se propadl o 15 až 20 procent pod úroveň ze zimy. Rozpětí mezi úrokovou sazbou, za kterou si mohla půjčovat americká vláda, a sazbami, za které si mohly půjčovat americké firmy, se zvětšovalo. Najednou si Fed přestala gratulovat: 1,75procentní úroková sazba je možná ta správná sazba na podporu zotavení ve chvíli, kdy Dow-Jonesův index dosahuje hodnoty 10 000 bodů, ale ne ve chvíli, kdy se stěží drží na hodnotě 8 500 bodů.

Zprávy o investicích firem byly celé léto neveselé. Stále více analytiků začalo mluvit o dvojnásobné (double-dip) recesi.

Centrální banka se celou tu dobu chovala pasivně. Krátkodobé úrokové sazby, které kontrolovala, se ani nehnuly. Až v polovině srpna Fed naznačila, že ke snížení úrokových sazeb by mohlo dojít.

Neformální a neoficiální důvody její nečinnosti, které prosákly ven z úřadu, se dají rozdělit do dvou částí. Podle prvních důvodů byly úrokové sazby už tak nízko, že další snižování by stejně každý chápal jen jako krátkodobé. Proto by mělo jen malý dopad na dlouhodobé úrokové sazby, které jsou tím skutečným tahounem podnikatelských investic.

Podle druhé teze byly krátkodobé úrokové sazby tak nízké, že další snižování by vyděsilo finanční trhy: i kdyby si prý Fed myslela, že ji podmínky ke snížení opravňují, podniky by zareagovaly nikoli zvýšením investic, nýbrž jejich snižováním. Centrální banka nakonec usoudila, že je víceméně (ne-li naprosto) bezmocná. Udělala maximum, a nástroje měnové politiky už ztratily vliv na určování úrovně ekonomické aktivity.

V roce 2002 se tak Spojené státy dostaly do pasti, do níž už dříve padlo Japonsko a které ekonomové už šedesát pět let říkají past likvidity: tedy situace, kdy krátkodobé nominální úrokové sazby, jež má centrální banka pod kontrolou, jsou tak nízko a tak volně spojené s úrovní úhrnné poptávky, že jejich další snižování nemá na boj s recesí žádný vliv.

Amerika není v této situaci sama. Japonsko se v pasti likvidity zmítá už od poloviny devadesátých let. Od velké hospodářské krize třicátých let žádné už ale žádné další příklady neexistují.

Zda se Spojené státy doopravdy lapily do pasti likvidity, není jisté. Není známo ani to, jak dlouho může tento stav věcí trvat. Nicméně i kdyby Amerika byla jen na okraji pasti likvidity a i kdyby se z tohoto stavu brzy dostala, je to situace na pováženou. Pokud se měnová politika mine účinkem, jediný nástroj, který bude americká vláda moci využít k řízení ekonomiky, je daňová politika, tj. úpravy výdajových plánů a plánů na snížení daní, které změní přímou vládní podporu celkové poptávky.

Jenže jak dokazuje několik desetiletí od konce druhé světové války, americká vláda - se svou složitou, vyumělkovanou, téměř "barokní" organizací jakoby z osmnáctého století - není s to měnit politiku dostatečně rychle na to, aby dokázala účinně využít fiskální politiky jako nástroj řízení ekonomiky. Prostě to trvá příliš dlouho, než zamýšlené změny v daních i výdajích projdou Kongresem a zpracují se administrativně. Amerika lapená do pasti likvidity je zkrátka zemí postrádající účinné nástroje makroekonomického řízení.

Po druhé světové válce byla dvě období, kdy si politici - alespoň američtí politici - mysleli, že vyluštili záhadu hospodářského cyklu a naučili se, jak řídit moderní industriální či postindustriální ekonomiku. Prvním z nich bylo keynesiánské období dosud nejvyšší důvěry v řízení poptávky z let šedesátých. Zničila je inflace vietnamské éry a ropné šoky z let sedmdesátých. Druhým obdobím bylo desetiletí úspěšného řízení hospodářského cyklu nezávislým, apolitickým a technokratickým Federálním rezervním úřadem Alana Greenspana v letech devadesátých. Toto období teď podle všeho končí jako to předchozí.

Před osmdesáti lety John Maynard Keynes říkal, že vlády musí převzít odpovědnost za udržení plné zaměstnanosti a cenové stability - že období zlatého standardu před první světovou válkou nebylo zlatou érou, jak si lidé mysleli, a že za jeho úspěchy stála šťastná souhra náhod, které se už sotva budou opakovat.

Keynes byl optimista, když věřil, že se vlády naučí řídit hospodářský cyklus. Kdyby viděl dnešní svět, zhrozil by se: Evropa se vzdorovitě vysokou nezaměstnaností, Japonsko zabořené už deset let do téměř stagnujícího bahna a teď ještě Amerika bez politických nástrojů, aby se mohla postavit dalším nečekaným hospodářským potížím.