Tuesday, September 2, 2014
7

Krize v plném proudu

MNICHOV – Na chvíli to vypadalo, jako by se úvěrovému programu Evropské centrální banky ve výši bilionu eur, který do evropské bankovní soustavy napumpoval likviditu, podařilo uklidnit globální finanční trhy. Teď už ale úrokové sazby u státních dluhopisů Itálie a Španělska zase rostou a blíží se zhruba 6 %.

Jistěže se nemusí jednat o bod zlomu, za nímž už dluhové břemeno začne být neudržitelné. Vždyť během dekády před zavedením eura úrokové sazby v jižní Evropě zřetelně převyšovaly 10 %. I Německo tedy muselo držitelům dluhopisů platit víc než 6 %. Nicméně trhy jasně signalizují rostoucí obavy, zda Španělsko a Itálie budou ochotné své dluhové břemeno snášet.

Hlavním problémem je Španělsko, kde je úhrn zahraničního dluhu soukromého a veřejného sektoru vyšší než v Řecku, Portugalsku, Irsku a Itálii dohromady, a podobně jako v Řecku nemá daleko ke 100 % HDP (přesně jde o 93 %). Čtvrtina pracovních sil a polovina mladých lidí ve Španělsku je bez práce, což odráží ztrátu konkurenční schopnosti země v důsledku bubliny realit, již v předkrizovém období nafoukly laciné úvěry v eurech. Současný deficit běžného účtu se drží na 3,5 % HDP, navzdory recesí vyvolanému poklesu importu, zatímco ekonomická kontrakce zapříčiní, že Španělsko opět nesplní svůj cíl rozpočtového schodku.

Španělský dluh vůči zúčtovacímu systému ECB TARGET se navíc mezi únorem a březnem zvýšil o 55 miliard eur, protože bylo nutné kompenzovat kapitálové odlivy v této výši. Od července 2011 španělský dluh vůči TARGET narostl o 199 miliard eur. Odliv kapitálu je v plném proudu, přičemž více než vyrovnává přílivy z let 2008-2010. Kumulativní úhrn od počátku prvního roku krize (2008) znamená, že Španělsko celý svůj deficit běžného účtu financovalo tištěním peněz.

Maličko lepší obrázek je v Itálii, kde se za posledních deset let bilance běžného účtu zhoupla od přebytku kolem 2 % HDP ke schodku ve výši 3 % HDP. Dluh země vůči TARGET se od února do března zvýšil o 76 miliard eur, přičemž celkový nárůst od července 2011 činí 276 miliard eur. I z Itálie odtéká kapitál; úprk investorů po likviditní injekci ECB dokonce zrychlil.

Dnes už je jasné, že značnou část úniku kapitálu ze zemí jako Španělsko a Itálie zapříčinila sama ECB, protože levné úvěrování, které nabídla, vypudilo soukromý kapitál. Záměrem opatření ECB bylo obnovit důvěru a vyvolat oživení na mezibankovním trhu. Ani v tomto nebyla příliš úspěšná, navzdory obrovské sumě peněz, již vyložila na stůl.

Vachrlatě teď ostatně vypadají i Francouzi. Jelikož od července 2011 do ledna 2012 ze země odtékal kapitál, dluh Francie vůči TARGET se zvýšil o 95 miliard eur. Francie také ztratila konkurenční schopnost, vzhledem k levným úvěrům, jež ve svých prvních letech přineslo euro. Podle nedávné studie Goldman Sachs cenová hladina země musí klesnout odhadem o 20 % vůči průměru eura, tedy devalvovat v reálných hodnotách, má-li si tamní ekonomika udržet v rámci eurozóny konkurenční schopnost.

Itálie bude muset devalvovat o 10-15 % a Španělsko zhruba o 20 %. Přestože Řecko a Portugalsko čelí nutnosti deflace v celkové výši 30 respektive 35 %, čísla platná pro Španělsko a Itálii jsou dost vysoká na to, aby byla důvodem k obavám o budoucí vývoj eurozóny. Pokud se vzniklé nevyváženosti vůbec podaří napravit, půjde to jedině s velkým úsilím a za souhlasu s dekádou stagnace. Pro Řecko a Portugalsko bude hodně náročné udržet se v euru.

Jsou tací, kteří by problém řešili posíláním čím dál levnějších úvěrů prostřednictvím veřejných kanálů – záchranných fondů, eurobondů či ECB – ze zdravého jádra eurozóny na strádající jih. To by však střadatele a daňové poplatníky v jádrových zemích nespravedlivě nutilo poskytovat jihu kapitál za podmínek, s nimiž by nikdy dobrovolně nesouhlasili.

Německé, nizozemské a finské úspory ve výši 15, 17 respektive 21 tisíc eur na jednoho pracujícího obyvatele už se proměnily z obchodovatelných investic na pouhé kompenzační nároky vůči ECB. Nikdo neví, jakou hodnotu tyto pohledávky budou mít v případě rozpadu eurozóny.

Avšak především by neustálé veřejné zajišťování levných úvěrů nakonec vedlo k vleklé neduživosti, ne-li k ekonomickému hroucení Evropy, protože eurozóna by se stala centrálně řízenou soustavou, v níž by investice ovládal stát. Takové systémy nemůžou fungovat, protože potlačují kapitálový trh jako hlavní řídicí mechanismus hospodářské soustavy. Člověk se neubrání údivu nad tím, jak bezhlavě se evropští politici pustili z tohoto kluzkého svahu.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (7)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedRoman Bleifer

    We assure the hope that the current crisis is financial. Here we give the banks a trillion 1-2-3 and will overcome the crisis. Gave trillions, and the crisis is not over. And no improvement in sight. The more central and international banks have given loans to banks, the bigger speculative trading. A necessary investment in the real economy as there was no and no. We are looking for an analogy in the recent past crises, the Great Depression. Try recipes previously used, but they do not help. And all because this is not a financial crisis and the global systemic crisis ( http://crisismir.com/analiticheskie-materialy/ekonomika/13-mirovoj-ekonomicheskij-krizis-prichiny-i-posledstviya-quo-vadis.html ). This is a crisis of transition to a new system of production. If you find the correct analogy, then the analog would be the beginning of the formation of the capitalist machine production. New realities require new solutions. Old recipes do not work and will not work. They only aggravate the situation.

  2. CommentedWilliam Wallace

    There are some rather quick-and-dirty comparisons here, such as avoiding real rates of interest. No treatment is given to Spain's pre-crisis debt levels and the impact of French and German banks pumping investment into the Spanish housing bubble. The author then summarizes with a blanket condemnation of politicians.

    The fundamental weakness is of a single currency absent fiscal and labor unification. In the US, states hit harder by recession get automatic transfer payments (unemployment), with net flow from healthy areas to those that are doing poorly. In Europe, we merely get this sort of booing from the peanut gallery. Those who most benefited from the euro (Germany) now scoff at those who effectively made pre-crisis wealth transfers to them.

    No wonder Germany is entrenched in empty moralizing and is truly clueless about what is coming, if this is the caliber of discussion there. It scares me to see so many pundits today pimping analyses for a price.

    The "crisis in full flight" will lead to a "full fight" if we don't break this nasty habit of willful misdirection and, say, stick to the hard data.

  3. CommentedGreg A

    Once again, Mr Sinn gives us his narrow minded and short sighted views about the Euro crisis.

    He basically says that everyone needs to deflate massively which is completely unrealistic and very noxious economically. How about trying to have a higher inflation in Germany so that it is easier for other countries to regain competitiveness?

    He says that interest rates were much higher before the creation of the euro but that mainly reflected short term rates anticipations, not the risk premiums we are seeing now.

  4. CommentedFriedrich Böllhoff

    I wonder how long the citizens in the Euro area are willing to accept this mess with their currency. The Euro is convenient for holidaymakers. But all of us have a heavy price to pay. Southern Europeans are prevented from regaining competitiveness, getting jobs and generate income.
    Northerners work hard and hand over parts of their income to the rescue. Nobody should believe there, that those who save for their retirement could get back their money in full from over-indebted borrowers. If the liable party cannot pay, it will not pay.

  5. CommentedJulian Silk

    I think this is a fine article on the problems of the euro. But I just want to ask a question, which seems obvious to me. Members in the euro were admitted under the premise that they could sustain the policies prescribed. For Spain, this seems to be less and less likely. Why can't Spain be demoted from euro membership for a given period of time, say 5 years? During this time, Spain would agree to pay a tariff on international transactions with the euro countries (a Tobin tax), but would be allowed to re-establish its own currency. If you wanted to go further, you could have a Tobin tax rebate for euro countries that transacted with Spain, providing it met certain conditions, which might be decided by the World Bank or IMF as a neutral referee. These would be reparations of a sort. If maintaining the euro is as much in Spain's interest as it is of other countries, Spain will be willing to do this and take its own independent steps to recover fiscal balance.

  6. CommentedJohn Doe

    The information in this essay was extremely useful.

    However, Hans-Werner Sinn is equally disingenuous.

    First, he omits to explain why all this happened. Currency unions without political integration, as often explained (and best explained by Martin Jacomb in the FT) are doomed to failure. He ought to have affirmed that this entire mess was started by the slippery slope of rescue packages, it was started by the slippery slope of the Euro.

    Second, he implies that the Euro should break up, given the price adjustments needed in France, Spain, Italy, and Greece (and he doesn't even mention Eastern Europe). On this point what he doesn't say is disingenuous.

    Where does he stand on the question?

    He says that as to France, "These imbalances can be redressed only with great effort, if at all, and only if one accepts a decade of stagnation."

    Who would accept such. China, in 10 years, will be in the 22nd Century by comparison

  7. CommentedZsolt Hermann

    We are trying to cheat the system.
    It is like filling the petrol tank of a car where the engine has stopped, it does not work and the petrol tank is also leaking, but when we fill the tank we close our eyes and hope that a miracle would happen.
    This is not a Greek, Spanish or Italian problem, it is not even a European problem, simply the dominoes started falling starting with the "weakest" ones, but we can see even the previously galloping developing market countries have slowed down, and are expected to stop in their progress.
    This is why neither austerity nor further injections can work, and even the German solution, trying to stabilize the structure is futile, because even a stabilized structure is limp without the engine.
    The expansive, constant growth economic model is not sustainable, we live in a closed, finite system, which has now become totally interconnected and interdependent. Moreover our previous growth has been due to excessive, and mostly unnecessary production, producing and consuming goods that are needles and harmful. This machinery was kept going by a clever, sophisticated marketing machinery, but we played poker, always raising the stakes and we lost, as it turns out we do not have anything in our hands.
    We have to rethink the whole system, our basic attitude, the network we exist in, what laws operate in such analog, integral networks, and how a human being can contribute to the overall harmony and homeostasis of our network.
    All the scientific information is ready, we are only missing the willingness to put the puzzle together.

Featured