LONDÝN – Při četbě nádherně napsané knihy Cesta za sny mého otce , v níž se americký prezident Barack Obama zamýšlí nad svým raným životem a identitou, ohromí většinu lidí jeho věcný a intelektuální přístup. To ještě neznamená, že je Obama bez emocí. I on dokáže zuřit a plakat. Zdá se však, že jen málokdy jedná na základě syrového sentimentu nebo instinktivních předsudků.

A protože je pragmatický a vysoce inteligentní, dříve či později si každé téma získá plnou pozornost jeho zvědavé a analytické povahy. Připomeneme-li si slavnou televizní reklamu Hillary Clintonové v rámci demokratických primárek, pak se ukazuje, že Obama je přesně tím typem prezidenta, jehož by většina z nás chtěla mít „na stráži“ ve 3 hodiny ráno, kdy přijde onen telefonát o mezinárodní krizi. Nebál by se totiž jednat, ale zároveň by byl připraven o věci nejprve přemýšlet.

Nemyslím si proto, že se Obama bude příliš trápit některými kritikami, jimž na konci prvního roku v úřadu čelí, ačkoliv se bezpochyby zakaboní nad porážkou demokratického kandidáta v doplňovacích volbách na uvolněné křeslo po Tedu Kennedym ve státě Massachusetts. Před rokem byl Obama přehnaně chválen; po 12 měsících je přehnaná i jeho kritika.

Obama zdědil strašlivý odkaz – recesi, finanční krizi, Irák, Afghánistán. Všechny tyto problémy nevyřešil. Těžko však hledat nějaké jeho opravdu vážné chyby, snad s výjimkou toho, že se nechal sekýrovat izraelským premiérem Netanjahuem a vyvolal v Číně dojem, že je ochoten spokojit se s bilaterálním vztahem výlučně podle čínských not.

Nyní se zdá, že se i toto mění. Obama už možná dospěl k pochopení, že když je člověk lídrem jediné světové supervelmoci a chce být respektován, je třeba, aby se ho ostatní alespoň trochu báli.

Americká levice kritizuje Obamu za to, že už nyní neobrátil směřování ekonomiky. Pravice ho zlostně označuje za kryptokomunistu, protože chce, aby měl každý Američan zdravotní péči. Zadíváme-li se na tuto dlouhodobou hru bez emocí, co si asi bude myslet samotný prezident?

Jedním z témat nacházejících se bezpochyby v Obamově hledáčku je problém, jenž celá léta vrhal na svět stín.

Když jsem v 50. a 60. letech vyrůstal, byl mír ve světě založen na jaderném patu mezi USA a Sovětským svazem. Hlavní strategickou úvahou na obou stranách Berlínské zdi byl předpoklad, že učiní-li kterákoliv strana chybný krok, my všichni bychom mohli skončit v plamenech jaderného holokaustu. V tehdejším geostrategickém žargonu se tomu říkalo „vzájemně zaručené zničení“ neboli MAD. Tato zkratka byla naprosto přiléhavá.

Na ty doby už jsme zapomněli. Přesto na naší planetě stále existuje 23 000 jaderných hlavic s výbušnou silou rovnající se 150 000 bombám z Hirošimy. Teroristické skupiny by se bezpochyby rády některé z nich zmocnily.

Celkem existuje osm jaderných států – USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína, Izrael, Indie a Pákistán. Také Severní Korea má možná několik bomb. Mnozí lidé se domnívají, že se jadernou bombu snaží vyvinout i Írán. Potenciál k vývoji takové zbraně mají rovněž další státy s vlastními civilními jadernými kapacitami. Počet zemí spadajících do této kategorie se zákonitě zvýší, poněvadž v příštích 20 letech se počet jaderných reaktorů zdvojnásobí.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) omezuje počet jaderných států. V květnu se má konat konference o jejím obnovení a přehodnocení. Obama si zjevně uvědomuje, že NPT je třeba posílit, aby se zabránilo tomu, že státy promění své civilní jaderné kapacity ve zbraně.

Obama však také ví, že chtějí-li stávající jaderné státy, aby jiné země akceptovaly tvrdší restrikce, budou muset samy omezit své jaderné arzenály. To je téma zejména pro USA a Rusko, které disponují 95 procenty všech jaderných zbraní ve světě. Navíc by pomohlo, kdyby se USA postavily rázně do čela tím, že ratifikují Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek.

Jaderné téma patří v Obamově agendě k nejvýznamnějším. To, jak se s ním vypořádá, pomůže definovat celé jeho prezidentské působení. Ještě než v květnu začne jít v rozhovorech do tuhého, bude třeba vyřešit otázku Íránu. Ten tvrdí, že mu nejde o nic jiného než o možnost vyrábět jadernou energii. S každým dalším odhalením tajných íránských objektů a plánů a s každým dalším odmítnutím Íránu jednat o zárukách, které by umožnily civilní využití jádra a současně zamezily výrobě jaderných zbraní, však sílí nedůvěra.

USA, Evropská unie a Rusko se snaží Írán do této otázky zapojit, ale zatím bezúspěšně. Čína pravděpodobně zablokuje účinné sankce proti Íránu, protože má s touto zemí úzké vztahy v oblasti energetiky. Konečný postoj Číny přitom bude mít hluboký dopad na její postavení v USA a v Evropě.

Toto jsou některé z velkých otázek, které bude Obama v následujícím roce i dalších letech řešit. Vyřeší-li je správně, může na své krátkodobé kritiky zapomenout. Naštěstí je dost chytrý na to, aby to věděl.