PRINCETON – Skutečnost, že ruský prezident Vladimir Putin pomazal Alexandra Medvěděva jakožto svého nástupce v údajně demokratických březnových prezidentských volbách, ukazuje, že nejvyšší ruští představitelé se ani za mák nezměnili. Zdá se stále pravděpodobnější, že stejně jako za Leonida Brežněva budeme i nyní vídat ve zprávách po desítky let stejná jména.

Podle Gleba Pavlovského, čelního ideologa Putinova režimu, je současný ruský systém dokonalý ve všech ohledech kromě jediného: nezná své nepřátele. Dokonce to vypadá, jako by všichni v Kremlu četli nacistického právního teoretika Carla Schmitta, který učil, že pojmenování nepřítele je stěžejním úkolem politiky.

Ve Schmittově duchu označili Putinovi lidé za svého arcinepřítele liberální stranu Svaz pravicových sil. Její veřejná shromáždění rozháněli ozbrojení policisté, její předáci byli zatýkáni a biti a Putin prohlásil její stoupence za „kojoty“.

Překvapivé je, že toto agresivní chování není reakcí na žádné viditelné nebezpečí. Ceny ropy strmě rostou a Putinova obliba u veřejnosti také. Jím jmenovaní lidé kontrolují vše, co má nějaký význam, od Gazpromu až po Ústřední volební komisi. Od pacifikace Čečenska prostřednictvím násilí a dotací, uvěznění či emigrace několika finančně zdatných protivníků a mohutných „sociálních investic“ z posledních let, které pod Medvěděvovým osobním dohledem uplatily obyvatelstvo, nemůže žádná reálná síla vážně ohrozit Putinovy lidi. Přesto je jejich režim v krizi a oni to vědí.

Ruská ekonomika je závislá na plynu a ropě víc než kdykoliv předtím. Reforma armády uvízla na mrtvém bodě. Navzdory rostoucím příjmům jsou Rusové méně vzdělaní a méně zdraví než v době, kdy se Putin dostal k moci; stále umírají v otřesně mladém věku. A ruské angažmá ve světových záležitostech je poskvrněno jedem a korupcí.

Státní monopoly bourají, co soukromé firmy vytvořily. Byrokrati s nekvalitním vzděláním díky vyššímu toku peněz najímají další byrokraty s nekvalitním vzděláním a v důsledku toho není režim schopen vládnout zemi. Ta je v rozháraném stavu a její vládcové to vědí. A tak propadají panice.

Putinovým cílem bylo podřídit veškerou moc kontrole ruských bezpečnostních sil. Jeho generace důstojníků KGB přihlížela kolapsu komunistické strany a všech vládních orgánů, které „řídila a kontrolovala“, včetně KGB samotné. Za Putina se tato bezpečnostní služba dočkala pomsty. Její lidé se stali mocnými, arogantními a nesmírně bohatými. A také „neposlušnými“.

V roce 2004 zveřejnil tehdejší Putinův zástupce v severozápadním Rusku, generál Viktor Čerkesov, esej, která oslavovala KGB coby jedinou nezkaženou autoritu ve zkorumpované zemi. Právě tato esej víc než cokoliv jiného definovala Putinovo druhé funkční období. V říjnu 2007 zveřejnil Čerkesov (dnes šéf jedné z nejobskurnějších a nejmocnějších služeb, Federální protidrogové správy) další esej, v níž hořekoval nad úpadkem svých kolegů: bojovníci se proměnili v obchodníky, postěžoval si.

Ještě předtím zatkli generálové z konkurenční služby FSB Čerkesovova zástupce za „nezákonné odposlouchávání“. Čerkesov pak učinil veřejné gesto zoufalství a přiznal nezdar Putinova projektu oživit ruskou vládu tím, že ji podřídí bezpečnostním složkám.

Čerkesovův zástupce zůstává ve vězení a většina lidí se domnívá, že Putin není schopen zasáhnout na jeho obranu. Při absenci kontroly komunistické strany zradili tito bezpečnostní činitelé profesní etiku a zapojili se do koňských handlů, přičemž neváhali použít sílu, když nějaký obchod neprobíhal dobře. Že se to děje obyčejným Rusům, je nabíledni; Čerkesov však odhalil, že se s touto situací potýká už i okruh Putinových lidí.

Co lze dělat, když bývalí bojovníci z KGB obrátí své meče a štěnice proti sobě? Čerkesovův případ je typickým příkladem Putinovy noční můry. Pokud vás však zradí instinkty, uchýlíte se k instinktům ještě hlubším.

Když nyní Putinovi lidé opustili neoliberální ideje svých předchůdců a cítí rozčarování z kliky bývalých agentů KGB, je příkazem dne opětovné vytvoření všudypřítomné politické strany, která kontroluje bezpečnostní služby, státní správu, podnikání i mnoho dalších věcí. Tato strana bude centralizována pod osobním vedením a poníží stát na pouhou právní fikci.

Její nejvyšší činitelé budou kázat nacionalismus a věřit ve vlastní univerzální kompetentnost jakožto protiklad profesionalismu a korporativismu na způsob KGB. Boris Jelcin zakázal dekretem činnost stranických organizací ve státem kontrolovaných institucích. Putinovi právníci toto rozhodnutí zvrátí: strana bude mít buňky či výbory v každé továrně, firmě, vojenské jednotce, univerzitní katedře atd. Členové strany, semknutí vůdcovým charismatem a stranickou disciplínou, se zaměří na zbědovanou zemi a sjednotí ji.

Takový je Putinův plán. Stejně jako bývalý sovětský vůdce Jurij Andropov, jediný další člověk z KGB, který kdy vládl Rusku, se také Putin stane generálním tajemníkem strany. A stejně jako za sovětských dob se státní a vládní úředníci promění v pouhé stranické nicky – tutéž roli bude ostatně pod generálním tajemníkem Putinem hrát i prezident Medvěděv. Funkce generálního tajemníka navíc samozřejmě není svázána žádným ústavně předepsaným časovým ohraničením.

Nakonec bude mít Putin to, co mu dějiny zanechaly: nikoliv ideje, nýbrž jen frakci toužící upevnit vlastní moc. Lenin a Trockij potřebovali stranu, aby proměnili svou ideologii v realitu; Putin a Medvěděv vymýšlejí ideologii, aby upevnili svou stranu.

Je to bizarní ideologie. Obviňováním bojovníků z toho, že jsou obchodníky, a obchodníků že jsou zloději, se tato ideologie zříká svého marxistického původu. Všechny, kdo opravdu dělají nějakou práci – obchodníky, bojovníky, novináře i další –, pak podřídí stranickým ideologům, jejichž jediným úkolem je hledat nepřátele.