13

Bez centra euro nemůže vydržet

CAMBRIDGE – Nezaměstnanost mladých lidí v& zemích eurozóny, jako je Španělsko a Řecko, dosahuje 50& %. Dává se tak jedna generace za oběť jednotné měně, která pokrývá natolik nesoudržnou skupinu zemí, že je neudržitelná? Je-li tomu tak, skutečně rozšiřování členství v& euru slouží údajnému cíli Evropy maximalizovat hospodářskou integraci, aniž by nutně dospěla k& plné politické unii?

Dobrá zpráva je, že k& tomu, jestli má Evropa mít jednotnou měnu, má ekonomický výzkum co říct. Špatná zpráva je, že je čím dál jasnější, že přinejmenším u velkých zemí platí, že měnové oblasti budou velice nestabilní, nebudou-li se držet národních hranic. Jako minimum měnová unie vyžaduje konfederaci s& výrazně centralizovanějšími pravomocemi v& oblasti zdanění a dalších politik, než jaké evropští lídři u eurozóny předpokládají.

Ale co proslulá hypotéza nositele Nobelovy ceny Roberta Mundella z& roku 1961, že se národní a měnové hranice nemusí výrazně překrývat? Ve svém provokativním pojednání „Teorie optimálních měnových oblastí“ v& časopise American Economic Review prohlásil, že pokud se pracující mohou v& hranicích měnové oblasti stěhovat za pracovními místy, region si může dovolit vzdát se vyvažovacího mechanismu kurzovní korekce. Ocenil jiného (budoucího) laureáta Nobelovy ceny Jamese Meadea za to, že ve své dřívější práci rozpoznal význam mobility pracovních sil, ale kritizoval jej, že tuto myšlenku interpretoval příliš úzce, zejména v& kontextu rodící se evropské integrace.

Mundell finanční krize sice nezdůrazňoval, ale mobilita pracujících je dnes patrně důležitější než kdy jindy. Není divu, že z& krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu. Namísto toho portugalští pracující prchají do vzkvétajících dřívějších kolonií, například Brazílie a Macau. Irští pracující se houfně stěhují do Kanady, Austrálie a Spojených států. Španělští pracující proudí do Rumunska, které bylo donedávna významným zdrojem zemědělských dělníků pro Španělsko.

Přesto platí, že kdyby se mobilita uvnitř eurozóny podobala Mundellovu ideálu, nemohli bychom dnes být ve Španělsku svědky 25% nezaměstnanosti, když německá míra nezaměstnanosti dosahuje necelých 7& %.

Později si autoři začali všímat, že existují další podstatná kritéria pro úspěšnou měnovou unii, jichž bez hluboké politické integrace není snadné dosáhnout. Peter Kenen koncem 60.& let prohlásil, že bez kurzovních pohybů fungujících jako tlumiče šoků vyžaduje měnová unie fiskální transfery, aby dokázala sdílet rizika.

U normální země představuje národní soustava daně z& příjmu mohutný stabilizační prvek napříč regiony. V& USA platí, že když se zvýší ceny ropy, příjmy v& Texasu a Montaně vzrostou, takže pak tyto státy přispívají vyššími daňovými odvody do federálního rozpočtu, čímž pomáhají zbytku země. Evropa samozřejmě žádný významný centralizovaný daňový orgán nemá, a tak jí tento automatický stabilizační mechanismus v& zásadě chybí.

Někteří evropští akademici se snažili doložit, že fiskální transfery ve stylu USA nejsou zapotřebí, protože žádoucího stupně sdílení rizika lze teoreticky dosáhnout prostřednictvím finančních trhů. Jednalo se o silně zavádějící tvrzení. Finanční trhy mohou být křehké a zajišťují slabou kapacitu pro sdílení rizik ve vztahu k& příjmu z& práce, který ve všech vyspělých ekonomikách představuje největší díl důchodu.

Kenen se zabýval především krátkodobými transfery s& cílem vyhladit cyklické nerovnosti. Jenže v& měnové unii s& obrovskými rozdíly v& hladinách příjmů a vyspělosti se krátkodobost může protáhnout na velmi dlouhou dobu. Mnozí Němci dnes mají oprávněný pocit, že jakýkoli systém fiskálních transferů se promění v& permanentní penězovod, podobně jako severní Itálie už celé století vypomáhá jižní Itálii. Ostatně po více než 20 letech západní Němci stále nedohlédnou na konec účtu za sjednocení Německa.

Maurice Obstfeld později poukázal na to, že kromě fiskálních transferů měnová unie potřebuje jasně definovaná pravidla pro půjčky poslední záchrany. Jinak se rozmůžou runy na banky a dluhové paniky. Obstfeld měl sice na mysli mechanismus finančních záchran pro banky, ale je víc než jasné, že věřitele poslední záchrany a mechanismus bankrotu potřebují i státy a obce.

Logickým důsledkem kritérií stanovených Kenenem a Obstfeldem, ba i Mundellova kritéria mobility pracovní sil je, že měnové unie nemohou přežít bez politické legitimity, která nejspíš zahrnuje i všeobecné volby napříč regionem. Evropští lídři nemohou bez soudržného evropského politického rámce donekonečna uskutečňovat rozsáhlé transfery napříč zeměmi.

Tvůrci evropských politik si dnes často stěžují, že kdyby nebylo americké finanční krize, eurozóna by prospívala. Možná že mají pravdu. Každá finanční soustava ale musí mít schopnost přestát šoky, včetně těch velkých.

Evropa možná nikdy nebude podle žádného z& měřítek „optimální“ měnovou oblastí. Bez další hluboké politické a hospodářské integrace – která nakonec nemusí zahrnovat všechny současné členy eurozóny – však euro nemusí vydržet ani do konce současné dekády.