PAŘÍŽ – „Rusko angažujme, pokud můžeme, ale zadržujme, pokud musíme.“ Tyto dvě alternativy vymezovaly západní strategii vůči Rusku už v polovině 90. let minulého století. Od té doby se sice Rusko dramaticky změnilo, ale naše otázky ohledně Ruska nikoliv. Co dělat, když váš velký soused rozevře mezeru zející mezi jeho kulturou, která je evropská, a politickým systémem, který je čím dál větší měrou „asijský“, přinejmenším ve starém hanlivém smyslu „orientálního despotismu“?

Je snad nejlepší reakcí na návrat ruských imperiálních ambic moderní obdoba Svaté aliance stability vytvořená k zadržování nového světového rebela? Nebo je nezbytná soudobá Jaltská konference, zaměřená na překreslení politických hranic Evropy? Mohla by odpovědí být trocha obojího?

Jestliže se Rusko stává tím, čím byla revoluční Francie za Napoleona, nebo se navrací k sovětské podobě – zbaveno totalitní ideologie, ale s chutí dobývat a opětovně si podrobovat území –, není zapotřebí „ligy demokracií“, již prosazují někteří konzervativci v Americe. Zapotřebí je spíš „ligy stability“, která bude zahrnovat prominentní aktéry, jako je Čína, Indie a další státy, které mají větší zájem na hospodářském růstu než na „otřesení“ mezinárodního systému. Taková strategie vyžaduje v prvé řadě pevné partnerství s Čínou, a to ne proto, že se vyvíjí ve směru demokracie, ale proto, že jde o mocnost současného stata quo.

Takový postup by mohl vést k zahájení rozhovorů s Íránem a samozřejmě k dalšímu uzavírání spojenectví v rámci NATO. Poselství pro Kreml by bylo naprosto zřetelné. „Neklamte sami sebe. Nacionalismus a imperialismus vás nikam nedovedou; nemůžete se geograficky rozrůstat, aniž by na to vážně nedoplácel váš hospodářský růst a vaše osobní bohatnutí. Evropa je sice snad slabá a rozdělená, Amerika sice snad není, co bývala, ale s vaší ubývající populací a smutným stavem hospodářství mimo oblast ropy a plynu prostě nejste vybaveni na to, abyste byli v lize globálních velmocí. Čína na to má; vy ne.“

Argument založený na zadržování ale selhává, protože Kreml by stále mohl po světě dělat neplechu tím, že by nezodpovědným způsobem konal společně se Sýrií či Venezuelou. Ještě důležitější je, že sjednocení světa výhradně proti Rusku by znamenalo, že bereme ruské velmocenské aspirace příliš vážně. Mnozí Asijci jsou například přesvědčeni, že Rusko je sice problém pro Evropu, ale pro svět už ne. Na konci studené války zůstávalo Japonsko posedlé Ruskem coby dědicem Sovětského svazu. Dnes jsou Japonci natolik znepokojeni Čínou, že na obavy z Ruska nemají mnoho času.

Druhá alternativa k renesanci „zadržování“ by spočívala v přijetí ruské argumentace, či přesněji ruských „emocí“. Znamenalo by to vlastně, že bychom řekli: „Zbytečně jsme vás v posledních deseti letech pokořovali. Od rozšiřování NATO po uznání nezávislosti Kosova jsme úmyslně ignorovali vaše citlivá místa a vaše zájmy. Posaďme se jako Churchill, Roosevelt a Stalin na Jaltě a přetvořme mapu Evropy jedenadvacátého století. Co chcete zpět? Co nám zůstane?“

Tento přístup by mohl uznat právo Ruska dohlížet na budoucí vývoj Kavkazu. Ostatně navzdory neoblomným prohlášením pod vedením Francie Nicolase Sarkozyho, která právě předsedá EU, se Evropa de facto s rozdělením Gruzie smířila. V Jižní Osetii a Abcházii mají zůstat ruská vojska. Západ se kvůli Gruzii, jejíž věrohodnost silně narušilo nezodpovědné chování jejího prezidenta, nechystá vyhlásit Rusku válku. Co se týče Ukrajiny, ta se jednou může stát součástí Evropské unie, ale její budoucnost zůstává mimo NATO.

Nicméně právě mezi naprostým zadržováním, které je velice nepravděpodobné a není nutně ani žádoucí, ani realistické, a vstřícností na hranici appeasementu, která by byla nebezpečná pro evropskou budoucnost, je třeba nalézt třetí cestu, založenou na pevných principech.

Tyto principy jsou jasné. Zaprvé, o ukrajinské územní celistvosti nelze smlouvat. To bylo řečeno už mnohokrát, ale opakování nijak nesnižuje význam této zásady. Rusko bez Ukrajiny je zvládnutelný národní stát; Rusko s Ukrajinou je nezvládnutelná říše.

Zadruhé, i když Západ odsoudí gruzínskou nezodpovědnost a ve své politice zohlední citlivost Ruska vůči smíšeným historickým emocím souvisejícím s jeho někdejšími imperiálními územími, nestoudná brutalita Kremlu je nepřijatelná. Vždyť jsme v Evropě víc než šest desítek let po druhé světové válce a bezmála dvacet let po rozpadu Sovětského svazu. Používání síly k vyřizování si účtů a vnucování vůle jednoho státu jinému nelze netečně akceptovat.

Krátkodobě je možná čas na straně Ruska. Dlouhodobě – ekonomicky, demograficky, politicky, strategicky – je čas na „naší“ straně, budeme-li se držet svých hodnot a principů.