Na počátku Američany vedené války v Iráku se předpovědi výsledku utvářely pod vlivem dvou soupeřících názorů. První tvrdil, že svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku zahájí demokratickou éru, která v celém regionu poslouží jako model a katalyzátor demokratické změny.

Vysmíván pomlouvači jako nová ,,dominová teorie", tento názor představoval intervenci v Iráku jako obdobu americké role v Japonsku po druhé světové válce. Oproti optimismu tohoto ,,japonského scénáře" byl podle tvrzení pesimistů mnohem pravděpodobnější ,,somálský scénář". Svůj pohled opřeli o kmenovou, sektářskou a multietnickou povahu Iráku, která prý v nepřítomnosti diktatury zapříčiní zhroucení země a její proměnu v ,,rozvrácený stát", charakteristický nezkrotnými vojenskými veliteli, etnickými a náboženskými sváry a útočišti teroristických organizací.

Hlavní otázka teď zní, zda se Irák postupně nevychýlí někam mezi tyto dva scénáře, kde by čím dál větší měrou připomínal Afghánistán. Tento ,,afghánský scénář" znamená slabý stát s formální mocí nad prakticky autonomními lény, která ovládají samovládci zastoupení v ústřední vládě.

Zní to sice hrozně, ale tyto vyhlídky se jeví jako ,,realistický" kompromis mezi údajně utopickou vizí vzkvétající sjednocené demokracie a mizérií rozvráceného státu. Zdá se, že mnohé činy a politické strategie přechodné koaliční správy (CPA) a rozhodnutí vyšších míst Bushovy administrativy prozrazují odevzdané přijetí faktu, že se časné naděje, že Irák přijme demokracii západního střihu za svou, zakládaly na omylu.

Ano, tyto naděje se opravdu zakládaly na omylu. Politická kultura Iráku - a většiny Středního východu - je neslučitelná se základními prvky typické demokracie západního ražení: chybí představa práv a povinností jednotlivců, hluboce zakořeněné je pojetí patriarchálního státu a kulturní totožnost jedince se zřídka váže k celostátnímu společenství.

Na druhou stranu, v analýzách, které považují ,,tradiční" charakter irácké společnosti za překážku liberální demokracie, se často vyskytují argumentace kruhem. Neboť tyto analýzy nejsou nestranné, a přesto bezděčně vstupují do probíhajícího střetu myšlenek.

V Iráku, stejně jako jinde v arabském a muslimském světě, se vede válka mezi dvěma paradigmaty: velká vyprávění, jež přijímají a prosazují kolektivistické porozumění (nacionalismus, socialismus, islamismus), versus nevyslovené paradigma individualistické modernity, která ač poučena globální zkušeností, má lokální kořeny. Předními liniemi této války jsou představy osobní kulturní totožnosti, občanské společnosti a národního státu.

Nábožensko-islámská součást iráckého sociálního života by se neměla podceňovat. Neměla by se ale ani ztotožňovat s politickým islamismem, který z ní chce těžit.

Jak nacionalistický, tak levicový politický diskurz zanechal v irácké hodnotové soustavě své otisky, ale nejedná se o jediné její složky. Formální přijetí velkých vyprávění ,,demokracie" a ,,lidských práv" coby společného základu politického diskurzu skutečně představuje zásadní posun demarkační linie kulturní bitvy.

Tato kulturní debata se neomezuje jen na arabskou scénu. Živé diskuse o uplatnitelnosti demokratických institucí v arabském kontextu se vedou i na Západě.

Obhájci myšlenky ,,arabské výjimečnosti", která zpochybňuje schopnost arabských společností osvojit si demokratické systémy, jsou ve skutečnosti objektivně spřízněni s ideology ,,velkých vyprávění" - a také s těmi, kdo v arabském světě těží z politického uspořádání založeného na udílení úřadů.

Modely používané na Západě v politických i v akademických kruzích při analýze a interpretaci arabských společností jsou závažným způsobem nedostatečné. Mnohé rozbory dnes především prosazují etnický model a zplošťují Irák na umělý konstrukt, který se zakládá na roztříštěné ,,realitě" odloučených komunit.

Bylo dokonce navrženo, aby se uspíšil výsledek, jenž tento pomýlený názor předvídá, a Irák byl rozdělen do svých ,,ryzích" původních součástí: sunnitské, šíitské a kurdské. Irácká společnost je ve skutečnosti komplexnější než tento pohled.

Přijetí a zavedení demokracie není funkcí sektářské příslušnosti, nýbrž odrazem mnohovrstevné historické, kulturní, náboženské a politické identity konkrétních iráckých občanů. Nastanou-li vhodné okolnosti, bude velice dobře možné mobilizovat iráckou společnost k demokratické formulaci svého budoucího státu. Saddámův pád tyto vhodné okolnosti přináší.

Zdánlivý neúspěch vzniku viditelného demokratického jádra v Iráku během prvních několika měsíců po pádu Saddámovy diktatury vyplývá spíše ze svébytných rysů procesu než z domnělé zásadní povahy irácké společnosti. Po Saddámově pádu existovala v Iráku široká ,,střední cesta", která se klonila k demokratickému diskurzu i praxi. Politické chyby a zvraty tuto cestu rozrušily a otevřely dveře ideologickému islamismu a nově ustavenému neo-baasismu.

Zásadní chybou byla neschopnost okupačních sil připravit a zmocnit existující skupinky iráckých liberálně demokratických osobností k čerpání sil na této střední cestě. V důsledku ubylo prostoru pro liberálně demokratické uspořádání. Přijímat tuto překážku jako selhání by ale bylo sebenaplňujícím se proroctvím.

Iráčtí demokraté musí přehodnotit své postoje a vytvořit jasnou veřejnou strategii. Přechodná koaliční správa a světové společenství nesmí výsledek jejich snah zatěžovat předsudky a přijímat zjednodušený a falešný pohled na iráckou společnost.

I kdyby tyto snahy uspěly, cesta k plnohodnotnému demokratickému systému v Iráku bude náročná a nákladná. Avšak namísto podlehnutí ,,somálskému scénáři", snění o ,,japonském scénáři" či smíření se s ,,afghánským scénářem", má Irák stále naději stát se sám ,,scénářem" úspěšné intervence ve 21. století.